Takovéhle dopisy nás dostávají. Lence moc děkujeme a přejem hodně sil! 

Milá redakce,

hned v úvodu vám chci moc poděkovat za vaší práci, za celý Pravý domácí časopis. Jsem nadšenou čtenářkou, předplatitelkou a kromě 2 čísel z prvního roku se mi podařilo sehnat všechna starší čísla. V posledním roce a půl se Časopis stal mým velkým společníkem. V těhotenství mě zajímala témata o jiném životním stylu a rodičovství a říkala jsem si, jak se ráda k některým tématům, odkazům budu vracet až budou i pro mě aktuální a budu je prožívat. Život mi ale připravil jinou cestu a já se z těšící nastávající maminky stala ze dne na den onkologickou pacientkou. A tehdy se mi PDČ stal mým nejvěrnějším společníkem na stacionáři při chemoterapiích. V každém dalším čísle se vždy objevilo téma, které jsem aktuálně řešila a využívala jako podpůrnou terapii nebo berličku při léčbě. Nebylo to jednoduché období pro mě a celou mojí rodinu. Narozením zdravé dcerky jsem zvládla jednu etapu a nastoupila na cestu, kdy kloubím především roli maminky, pacientky a manželky. Moc mě potěšil článek o zakladateli Dobrého Anděla, který se stal i našim pomocníkem. Často se nechám pohladit a zaujmout i tématy, které mě baví, a které se týkaly mé práce před nástupem na mateřskou. Pracovala jsem v neziskovém sektoru v sociálních službách a do církevní organizace zaváděla jednodušší systém společně s prinicpy svobody v práci - moc mě to bavilo a byla jsem na rozcestníku, kdy jsem se rozhodovala, zda založit vlastní organizaci s jinou školkou, s místem pro komunitní setkávání - 

představovala jsem si, jak aktivní budu na rodičovské dovolené a konečně se dostanu k odkládaným plánům, nápadům a myšlenkám. Do toho všeho přišel náraz s diagnózou rakovina - bylo mi 30 a byla jsem v polovině vytouženého těhotenství. Už několikrát mi to připomnělo vtip: "chceš-li pobavit a rozesmát Pána Boha, řekni mu své plány do budoucna". Nemoc mě nachytala nepřipravenou, odzbrojila mě od bezstarostnosti, úsměvů a zasáhla v době, kterou jsme měli prožívat jako nejšťastnější. Holá hlava a těhotenské bříško společně neladí. Naučili jsme se říkát, že se máme jako nikdy dřív. Byla jsem tím zásahem donucena nejenom zpomalit, ale často se i úplně zastavit. Naučila jsem se s pokorou ale v slzách přijímat, že některé věci nemohu ovlivnit. A o to víc jsem se prala za ty, které jsem změnit mohla. Teď se mé tělo vzpamatovává a nabírá sil. Čeká mě měsíc v lázních, kde se chystám sepsat i svůj příběh pro nový blog pro onkologické pacienty a i když mám chuť zase něco plánovat a realizovat své sny, tak si dávám dostatek času na nadechnutí a srovnání toho, co je teď v mých silách. Jsem v invalidním důchodu a na mateřské a to se učím kloubit každý další den. Jen jsem vám chtěla napsat, že je příjemné sledovat a osobně poznávat, že je stále více a více lidí, kterým dochází, že nemůžeme platit daň za pokrok doby, ve které žijeme a je potřeba se vracet k lidskosti a přirozenosti. Rozepsala bych se víc, ale vracím se k původní myšlence vám všem a lidem kolem vás, kteří nad těmito tématy přemýšlejí a žíjí je, poslat poděkování.

Díky moc jste mými společníky, mojí podpůrnou terapií a mojí inspirací. 

Krásný den

Lenka