Září 2017

Tady najdete odkaz na nádherné video, které vám řekne, jak na výrobu voskovaných plátýnek zvaných bee wraps.

https://www.youtube.com/watch?v=sO_ogPqEP_Q

Září 2017

Naše redaktorka Markéta zcela propadla kouzlu keramických výrobků a taky kouzlu osobnosti mladého Petra. Samým okouzlením by se nechala upéct v peci (keramické samozřejmě), ale naštěstí to tak nedopadlo a Markéta se z události vyndávání výrobků z pece vrátila domů, kde z ní vytryskl text plný nadšení. CO se nevešlo do hlavního tématu, najdete tady.

Text: Markéta Ovsíková

Zajímalo by mě, kolik z vás, kdo čtete tyto řádky, si ještě nikdy nic neuplácalo z hlíny. Jestli jste to ještě nezkusili, vřele doporučuji! Ponořit prsty do tvárné hmoty a být svědkem toho, jak se nám pod rukama rodí tvar, je podle mého báječný proces, při kterém se snoubí radost s tajemstvím. Pro někoho to může být velmi vzrušující činnost, pro jiného dobrá forma relaxace. Mě samotnou keramika provází od mala. Moje teta byla sochařka a keramička a mně tenkrát její výrobky připadaly nezajímavé, nerozuměla jsem jim. Dokonce jsem z jejích hrnečků nerada pila, protože mi „vrzaly mezi rty“. A taky nebyly pěkně barevné. Po dlouhé době, za kterou se mi mnohokrát poštěstilo si z keramiky něco vyrobit, se můj vkus dost proměnil. Už léta nevybírám keramické výrobky jen očima, ale taky – a v případě hrnečků a misek hlavně – rukama. Hladím je a nechám je k sobě promlouvat, zjišťuji, jak si s nimi budu rozumět. Moje teta už dávno není mezi námi a já se jí v duchu omlouvám. Její výrobky, které se zachovaly, mi připadají skvostné. Mají totiž vnitřní krásu, stejnou, jako měla jejich autorka. A já obdivuji všechny, kteří se tímto uměleckým řemeslem dokážou uživit a přitom si zachovají vlastní rukopis. To totiž vůbec není jen tak!

Prosím, seznamte se! Aneb trocha teorie neuškodí

Slovo „keramika“ vzniklo z řeckého „keramos“, což znamenalo hrnčířská hlína. Keramika patří k nejstarším řemeslným dovednostem člověka od pravěkých dob. Ta nejstarší, užitková, vznikala už před sedmnácti tisíci lety. První archeologické nálezy prehistorických výrobků pocházejí z Japonska a Číny.

Keramická hlína se skládá ze tří základních složek: plastických surovin (jíly, kaolin, bentonit), ostřiv (vápenec, rozemleté přepálené keramické střepy) a taviv (křemen, vápenec – ten nejdřív funguje jako ostřivo a při vyšší teplotě jako tavivo). Pokud má někdo štěstí a objeví ložisko dobré keramické hlíny, pak ji už stačí jen přečistit. Čištění se provádí různými způsoby, jako je například zmrazení, drcení, plavení, přečišťování přes síta, lisování. Většinou se ale vytěžená hlína různě upravuje přidáním potřebného podílu některé ze složek. Mezi keramiku patří i porcelán a kamenina, vše je to v základu stejné, jen se liší hmota svým složením, v poměru jednotlivých složek a tudíž ve vlastnostech a v hodnotě vypalovací teploty. Výrobky z hlíny musí nejprve dobře vyschnout a pak se vypalují v peci. Při ukládání do pece se jednotlivé kusy můžou dotýkat jeden druhého.

Tvořit z hlíny se dá několika způsoby: můžete si něco „uplácat“, vymodelovat, třeba i hrnek. Nebo si můžete něco vytočit na kruhu. V tomto případě to chce ale hodně učení a zkoušení, nejde to hned. Dokonce ne každý keramik, který se tímto řemeslem živí, nemusí nutně své výrobky vytočit sám. Udělá návrhy a práci přenechá člověku, který je s kruhem, dalo by se říct, umělecky i řemeslně srostlý. (Ale řeknu vám, jednou jsem si to vyzkoušela a pochopila, že to může být droga. Kdyby za mnou nečekalo ve frontě několik dalších nadšenkyň, možná bych u kruhu seděla ještě teď…) Dále se keramická hlína může lít do forem – jako třeba kachličky do koupelny. Znám ale jednu chráněnou dílnu na severu Čech, odkud vycházejí krásné hrnečky a konvičky vytvořené právě tímto způsobem.

Samostatnou kapitolou je šamot. (Teď mě, nevím proč, napadlo: keramická hlína je rodu ženského a šamot rodu mužského a není to samo sebou!) Jde o keramickou hlínu, kam se ještě navíc přidává ostřivo. To může být písek, drcený křemen či vypálený a rozdrcený keramický střep. Tato hlína má větší nosnost a výrobky z ní jsou žáru a mrazuvzdorné. Jistě znáte šamotové cihly, šamot se používá do vyzdívky kamen a pecí. Pokud se tento materiál dostane do rukou umělce, může z něj vzniknout nejen netradiční zahradní keramika, ale také překrásné sochy.

Vypálený výrobek je už vlastně hotový. Pokud je vám bližší design zcela bez ozdob, ale rádi byste svůj hrneček používali, je dobré vylít ho bezbarvou glazurou. Existuje i způsob, jak dosáhnout nepropustitelnosti hlíny bez glazury – jde o jakési dlouhé „leštění“ skoro zaschlého výrobku, aby se zatáhly všechny póry – ale to už je taková „vyšší dívčí“. Dále si ho můžete nabarvit engobami, což jsou vlastně probarvené hlíny. Dají se koupit už namíchané, případně si je může keramik vyrobit sám, a to ze světlé hlíny a barevných oxidů nebo z kaolínu, plavené křídy a barevných oxidů. Engobou se maluje hned na zaschlý výrobek a vypaluje se při prvním výpalu.

Poměrně širokým tématem jsou glazury. Jsou to velmi nízko tavitelná skla, skládají se z křemene a z různých kovových oxidů (ty glazuru probarvují a usnadňují její tavitelnost). Glazura si musí takzvaně „sednout“ s hlínou, musí souhlasit vypalovací teplota a také koeficient teplotní roztažnosti (kterou by měl výrobce udávat jak u hlíny, tak u glazury). Glazury se dělí na olovnaté a bezolovnaté. Nanášejí se na keramiku po prvním výpalu a je potřeba je znovu vypálit. Tady je důležité, že se naglazované výrobky nesmí při pálení dotýkat jeden druhého. Vypalování glazur v peci je vůbec jedna velká věda. Zvládnout tento proces je otázka mnoha pokusů a omylů a – jak jsem pochopila – výsledek závisí ještě na jiných okolnostech, jako je třeba počasí J.

V tomto úvodu jsem se pokusila krátce nastínit něco málo ze základní teorie. Z příběhů lidí, které následují, ale pochopíte, že keramika není jen hlína a glazury. Pro někoho to může být velký objev, pro někoho životní etapa a pro jiného láska na celý život. Při návštěvě keramických trhů vždycky žasnu, kolik podob může mít hrneček. Tolik, jako je lidí, kteří tvoří. A každý si vybere ten svůj. Ať už je bláznivě barevný, nebo úplně bez ozdob, ve všech je ukrytý něčí otisk. Třeba otisk palce nebo duše.

Duben 2017

Redaktorka Zuzana byla několikrát slavit Beltine u svého kamaráda Toma Franty. Ten uspořádal pro svoji rodinu a přátele krásnou slavnost, která byla daleko opravdovější než klasické pálení čarodějnic, které do té doby znala. A tak když se v Pravém domácím chystal článek o Beltinu, poprosila ho, aby jí na tyto magické svátky sepsal svůj pohled. A protože se Tom rozepsal a nebylo možné text takového rozsahu přidat do tištěného časopisu, najdete ho alespoň zde v Přidáte si?  

Tom Franta:

Už ale od školních let jsem cítil, že roční doby nějak nesedí. Proč, když jsem přijel na letní prázdniny k babičce, kombajny už sklízely obilí a třešně a borůvky jsem stihl ochutnat na poslední chvíli? Vždyť léto začalo před deseti dny!? Proč je koncem srpna vše zaschlé a voda je studená? Proč se při podzimní rovnodennosti, když začíná údajně podzim, dají nasbírat už jen jablka? Proč koncem října vše přemrzne a v listopadu často nasněží, snad s větší pravděpodobností než v únoru? Proč od údajného počátku zimy o Vánocích začne přibývat světla, slunce koncem ledna hřeje a kvetou sněženky? Proč je jaro tak krátké, jen co začalo, už je vše odkvetlé!? Vůbec jsem si jej neužil a to jsem se na něj tak dlouho těšil! Konečně začaly prázdniny! Cože, kdo sněd všechny jahody!? Copak nerostou podle všech pohádkovejch knížek v létě!?

V dřívějším pojímání roku značily slunovraty a rovnodennosti vrcholy jednotlivých období a nikoli počátky, jak je tomu oficiálně dnes. Počátky období určovaly svátky, sabaty, které se nám zachovaly v hromnicích, májích, dožínkách a dušičkách, jen lehce zkomolené a dezinterpretované a časově trochu rozevláté.

Tyto sabaty známe dnes ponejvíce pod keltskými názvy Imbolc, Beltine, Lughnasad a Samhain.

Pokud vědomě prožiješ počátek jednotlivých období o těchto svátcích, dostanou roční doby úplně jinou dynamiku a již se nesetkáš s pocitem, že jsi je nějak promeškal. Má to i dost praktickou stránku. Jsi včas připraven na činnosti, které s sebou jednotlivá období přinášejí. Pro zemědělce je to pomůcka nanejvýš nezbytná a sedláci, které jsem poznal, mají tento orloj v sobě přirozeně zabudovaný.

Slunovraty a rovnodennosti nám říkají, kdy zasít, začít sklízet, připravit se na zimu a odpočívat.

Prehistorický letokruh začíná s počátkem zimy na Samhain (24. 10. 2016). Začátek nicotou. Vše odumře a shnije, postupně odumírá i denní světlo, země se otevře a vše, čemu dala vzniknout, opět pohltí. I ty máš odevzdat vše odumřelé a shnilé, co si nechceš s sebou brát do zimního doupěte, aby ti tam pak nedělalo společnost do znovuzrození. Napsat na papírek špatnou vlastnost, postoj, zlozvyk a hodit jej do ohně.

Na Imbolc (19. 1. 2017) začíná jaro, tímto zvěstováním většinu svého okolí spolehlivě rozesměješ a ještě dva týdny nato se tvou novou poblázněností pobaví dotyční někde na horách na zasněžené sjezdovce.

Nicméně je to fakt a pod zemí již klíčí semena, ať venku panují jak velké mrazy. I ty si máš sebe představit jako klíčící semeno, probouzející se, hledající nové podněty. Podzemní skryté jaro je nejlepší část roku pro studium. O jarní rovnodennosti (20. 3. 2017) rostliny vystoupí nad zem, rozkvetou, začíná otevřené jaro, znovuzrození života.

Na Beltine (19. 4. 2017) začíná léto, ohnivé období plodnosti a vášně. Bytí je snadné, a pokud jsi se dokázal opravdu zbavit nějakého břemene o Samhainu, vyklíčit a znovu se zrodit na jaře, nyní můžeš plný sil vzlétnout a užívat si života. Chodí se do kopců pod kvetoucí stromy, kde se v meditaci pokoušíš vnitřně rozkvést.

Na Lughnasad (22. 7. 2017) začíná podzim, oslavuješ první sklizené plody úrody. Máš si uvědomit, co sis vypěstoval za vztahy, nové zlozvyky. Do podzimní rovnodennosti bys měl všechny úkoly a pře dokončit a urovnat. Na Lughnasad si také pokusíš uvědomit, co bys chtěl, aby ti za půl roku na Imbolc počalo klíčit.

Počátek ročních období, jiný, než jak mě učili ve škole, ty nenápadné tři týdny, kdy žena ani neví, že je těhotná, a já to vím, mi přijdou mocné a pro mě nejdůležitější, mohu být včas připravený.

Jediný slabý bod mám v současnosti s určením správného termínu sabatu. Novokeltové vesele udržují křepčení k 31. 10., 1. 2., 30. 4. a 1. 8. V tuto dobu byly sabaty opravdu slaveny před dvěma tisíciletími, v ta data opravdu slunce vstupovalo do daných souhvězdí pro tu kterou roční dobu. Nyní je to ale kvůli precesnímu pohybu zemské osy až o jedenáct dní dříve než tehdy. Mám tedy dilema, jestli náhodou neslaví Novokeltové nebeský úkaz týden po úkaze (jakoby jsi chtěl pozorovat zatmění Slunce týden poté :D), a nebo jestli slaví prostě vychytané optimum. Jelikož mi uběhlé dva roky astronomické události fungovaly, většinou přišly nějaké změny v počasí, tak si slavím své astronomické sabaty dané sluncem a hvězdami a pár dní nato se můžu plný uvědomělého klidu spustit na čarodějnice nebo Halloween :D

Co však budu slavit za další dva tisíce let, až bude Beltine už kolem 10.4.!? A to ten precesní pohyb zemské osy, než udělá kruh a vrátí se na výchozí místo, trvá jeden platonský rok, to je 25 725 let!

Přeji všem úspěšné jarní znovuzrození a následně šťastný letní let!

Tom

Leden 2017

Psát o chytlavých písničkách Veroniky Diamantové by nebylo úplné bez malé zvukové ochutnávky.

Tady si můžete poslechnout alespoň dvě písničky, které děti na jejích kroužcích Malý muzikant za chvíli umí nazpamět.

Září 2016

Když věříte, že touha se něco naučit je nám vrozená už od dětství a necháte ji ve svých dětech naplno propuknout, když je neposíláte do školy, kde se jim čas odměřuje na vyučovací hodiny a přestávky a život dělí na předměty, když je necháte, aby se řídily svou momentální potřebou, tomu se říká unschooling.

U nás není zatím oficiálně možné nechat své děti učit se tak, jak samy potřebují, nicméně pár rodin se jim to alespoň v rámci omezených českým možností a povinných školních osnov snaží umožnit. Zde je jejich vyprávění, které se celé už do zářijového čísla nevešlo...

Jak probíhá váš den, váš týden, váš rok?

Rodina se dvěmi dětmi - dcera 13, syn 8

Dny a týdny vypadají různě a vypadají jinak dnes než vypadaly třeba před pár lety. Děti se učí na každém kroku už od narození a s šestým rokem jejich života se na tom nic nezměnilo. S "nástupem do školy" se u nás změnilo jen to, že jsem já začala psát "třídní knihu" - to znamená, že jsem zapisovala, co dcerka celý den dělá pro potřeby hodnocení (například že si malovala, četly jsme si knihu, skákala  na trampolíně, povídaly jsme si o moru, byla v krámě nakupovat atd.).
Děti se učí samy, já jen pozoruji a zapisuji (i když dnes už zdaleka ne tak poctivě (o:), odpovídám na otázky, pomáhám hledat odpovědi, které neznám, a pomáhám shánět zdroje, případně dodávám nové podněty když mám pocit, že se to hodí. Některé podněty se chytnou, některé ne, někdy se nějaký zájem nastartuje zcela nečekaně. Třeba když byly dceři čtyři roky, měla jsem pocit, že by se mohla začít zajímat o písmenka, a tak jsem jí pořídila kostky s písmenky a razítka s písmenky. Zůstaly ale ležet bez povšimnutí a na písmenka došlo až o dva roky později, kdy se je naučila znát (a ne s pomocí oněch kostek a razítek). Nebo jsem pořídila hru na procvičování násobilky s myšlenkou, že se ji dcerka naučí (byly to takové karty ála přebíjená, ovšem místo hodnot karet byly početní násobilkové příklady, takže si člověk musí spočítat výsledek, aby věděl, jestli bere. Dcera hru za chvíli hrála s přehledem, z násobilky však neumí dodnes nic - naučila se totiž poznávat hodnotu karet podle obrázků, které tam byly nakreslené. Naopak jednou jsem třeba jen tak koupila karetní hru s tématem vesmíru a vyvinul se z toho rok hlubokého zájmu o astronomii...
Dříve se naše společné dny točily víceméně stále kolem dětí a jejich zájmů, dnes, když už jsou větší, tvoří kostru našeho dne farmička a práce kolem ní. Ráno vstaneme a jdeme dojit kozy a vyhánět je na pastvu, večer zaháníme domů a opět dojíme. Mezitím se střídavě podle potřeby věnujeme další práci kolem hospodářství a zájmům dětí. Dvanáctiletá dcera nemá aktuáně nějaký vyhraněný zájem - miluje koně a jezdí na nich, miluje také naše kozy, pomáhá mi s nimi a studuje se mnou v různých knihách a na diskusních fórech, cokoliv kolem nich řešíme. Na začátku jara se účastnila projektu Greenpeace "Ekovýzva", kdy se na měsíc zavázala jíst jen lokální potraviny a potraviny nepocházející z velkochovů a psala o tom, jak to prožívá, články. Jinak hodně čte a chodí každý den do nějakého kroužku, zájmy má rozličné a má ráda kontakt s lidmi. Násobilku neumí a zatím ji nikdy nepotřebovala, psát psacím písmem se naučila během pár týdnů ve dvanácti letech, a to proto, že když přebírala nějaké zboží, které nám domů dovezli, bylo jí nepříjemné, že má paní řeči, že se nepodepíše psacím.
Přestože se nikdy neučila pravidla českého pravopisu, píše v podstatě zcela bez chyb a chyby různých jejích kamarádek či jiných lidí, kteří nám píší, ji vždy trknou do očí a připadají jí směšné. Ostatně mi i tady opravovala chyby a překlepy.
Osmiletý synek se už více než půl roku zabývá studiem dinosaurů a v rámci tohoto studia si probírá češtinu, když mi diktuje články o dinosaurech a píše vlastní knihu o nich (naučil se psát teprve před několika měsíci a teď pomalu začíná objevovat zákonitosti, kde se správně píše jaké písmenko (i/y atd.) - stejně jako dcera i on chce mít svoje texty bez chyb. Učí se abecedu, když prohledává rejstříky dinosauřích encyklopedií a vytváří rejstřík k vlastní knize. Matematiku se učí, když poměřuje dinosaury mezi sebou i s člověkem a počítá kdy a jak dlouho žili, zeměpis, když řeší kde který žil, výtvarnou výchovu když je kreslí (když začínal s kreslením dinosaurů a nebyl se svými obrázky spokojený, našli jsme si na Youtube nějaká instruktážní videa, jak kreslit dinosaury, a on se to podle nich velmi rychle naučil a rovnou vytvořil vlastní instruktažní video. Angličtinu okrajově, když studuje online kurz o vývoji ptáků z dinosaurů na univerzitě v Albertě (tatínek mu ho tlumočí), no a samozřejmě biologii... On to tedy nevnímá takto rozkouskované na předměty - vnímá svět takový, jaký je - jako celek. Tak nastala letos na hodnocení (kde nás kvůli školní inspekci hodnotil člověk unschoolingu neznalý) zajímavá situace, když se pan učitel zeptal syna, jestli má raději češtinu nebo matematiku a syn nechápal o čem to mluví (o:

Proč jste zvolili tuto cestu?

Dává nám smysl. Proč mají děti ztratit tolik dětství tím, že sedí a učí se věci, které je nezajímají a které vzápětí zapomenou??? Já sama, ač jsem byla vždy jedničkářka, si ze školy nepamatuji téměř nic, kromě věcí, které mne hodně zajímaly, a věcí, kterými jsem se dále zabývala nebo se jimi zabývám. Když děti nemusí trávit tolik času (m)učením se nad věcmi, které vzápětí zapomenou, mají více času stát se opravdu dobrými ve věcech, na které mají nadání a které je baví.
Jaké má unschooling pro a proti?

Myslím, že největší výhoda je právě v tom, že dítě může plně rozvinout své talenty, že se může soustředit na to co umí a co ho baví.
Nesporně největší nevýhodou dnes u nás je, že to není legální způsob, jak vzdělávat své děti...
Jak to vidíte/jak to vidí vaše děti do budoucna? Střední škola, vysoká? Uvažujete takto vůbec?
Neuvažujeme do budoucna. Dcerka zatím říká, že nepůjde ani na střední ani na vysokou, to se ale může časem změnit. Necháváme to osudu, neřešíme. Věříme, že vždy najdeme cestu, jak pomoci dětem naplnit jejich sny a jejich životy. Už teď na starší dcerce vidíme, že si v životě bez problémů poradí.

Je nějaký moment, zážitek, cokoli, co díky unschoolingu máte a nikdy nezapomenete?
Těžko říct, když prostě člověk nerozlišuje život na "školu" a "neškolu", těžko se mu posuzuje, co zažil díky unschoolingu (o:

Rodina se čtyřmi dětmi – 8, 6, 3 a 1 rok.
Máme vlastně úplně obyčejný život. Máme pár zvířat, malou zahradu, scházíme se s přáteli, chodíme do skautu. Každý den je stejný a zároveň jiný v závislosti na ročním období. Taky záleží jestli je všední den, víkend nebo prázdniny, protože hlavní prioritou našich dětí je neřízená činnost s dalšími dětmi, takže to je nadřazeno všemu. Pokud jsme doma a ostatní nemají školu, jsou děti většinou venku s ostatními (nebo u nás nebo u nich) . Pokud jsou ostatní ve škole, občas se věnujeme učení, pracujeme na zahradě, scházíme se s ostatními domoškoláky…prostě běžné věci.
Děti se učí vlastně pořád, jde o to, co nazýváme učením? Pokud máte na mysli klasické učení (pracovní listy, sešity, písanky apod..) tak i ty někdy přijdou na řadu….buď ze zájmu dětí a nebo když nám rodičům rupnou nervy :D Bohužel unschooling je v ČR nelegální, takže dost často nevíme jak to uchopit. Pokud by byla možnost (jako např v USA) nechat děti na pokoji, viděla bych to jako ideální cestu. My tady musíme volit takový pseudounschooling… Stýkáme se s dalšími unschoolery….ale nejedná se o setkání na kterých bychom se klasicky učili.¨

Jaká jsou pro usnchoolingu? Všechno….Žít svobodný život, řídit si ho sám, vzdělávat se v tom co potřebuju a zajímá mě to, což je program šitý přesně na míru každé bytosti. To nemá žádná proti, to je ideální stav.

Jaké jsou reakce okolí?
To co si myslí ostatní mě vyvádělo z míry pouze do chvíle, než jsme sami měli jistotu, že děláme správnou věc. Teď jsem si jistá, že děláme pro své děti to, co považujeme v tuto chvíli za nejlepší, takže nemám potřebu to někde obhajovat, nebo se s někým dohadovat. Pokud někdo chce slyšet, jak to je u nás, ráda mu to řeknu… nikomu nic nevnucuji, cizí názory respektuji, ale není to něco co by mě nějak rozčilovalo. Postoj veřejnosti se nemění, alespoň ne mainstreamové většiny… unschooling je cesta pár rodin, myslím, že to skoro nikdo nezná…
Myslím, že děti by otázku “Jaké to je nechodit do školy?” nepochopily….berou to jako samozřejmost, prostě žijí život. Neví, co je chodit do školy, připadá jim to možná trochu lákavé – chodí tam přece většina. Určitě by se jim moc líbilo, kdyby do školy nechodil nikdo a ony mohly řádit celé dny :D

Na jaký moment, který jste zažili díky unschoolingu, nikdy nezapomenete?
Když jsem poprvé o unschoolingu četla a nastal AHA moment…Najednou jsem věděla, že to je přesně ono….přesně to, co bych chtěla pro sebe a to, co chci poskytnout svým dětem. Ale s tím vším člověk na druhou stranu v okamžiku ztratí svoje jistoty, které si buduje pěkně celý život… Je to vůbec možný, že celý školství (zdravotnictví….) je postavené na hlavu… To je velký životní okamžik.
Unschooling je o tom, co život zrovna přináší, tady a teď. A ne o tom, co stanovují školní osnovy.

Dosažené vzdělání pro nás není měřítkem ničeho, v tomto směru nemáme žádná očekávání. Budeme šťastní, když budou děti šťastné, a jestli to bude s koštětem nebo ve výzkumném ústavu je nám fakt jedno.


Rodina se třemi dětmi - 9, 8 a 4 roky

Náš den probíhá různě, podle toho jak jsem já ve formě, jak jsou děti ve formě (nemoc, únava...) a dost i podle počasí. Děti chodí spát stejně jako my a později vstávají. Ráno míváme pomalý rozjezd do dne, nebo naopak se na něco vrhnou (nejčastěji společná hra) a pak je to rozjezd rychlý:). Celkově mi to přijde proměnlivé, každý věk a období je dost jiné. Aktivita dětí dost stoupá k večeru, což moje aktivita dost klesá tak je často náročné je zahnat do postele, protože si ještě něco potřebují dohrát, dodělat...
Nemáme zaběhnutý žádný režim, i když bych někdy ráda, ale zatím se nám moc nedaří. V létě jsme hodně venku, máme chalupu s velký pozemkem kde pořád něco sázíme, děláme dřevo, je to hned u lesa... jinak bydlíme v domě se zahradou a tam jsou děti hodně na trampolíně, nebo jezdí na kole. Myslím, že mají tráví spoustu času jako jsme trávívali my o prázdninách.
Chodíme do knihovny, hodně čteme, koukáme na dvd (televizi nemáme), děti vyrůstají ve dvojjazyčném prostředí (sami čtou i v angličtině) a jejich babička s nima dělá ještě němčinu. Starší syn je hudebně nadaný, hraje na klavír, hraje si každý den a já mu do toho nesmím vůbec mluvit :). Mladší syn je nadaný sportovně, dělá atletiku. Zkoušíme různé druhy sportů. Nejmladší teprve čtyřletá dcera je šikovná na všechno a dělá všechno s námi. Učebnice je nebaví, mají jen učebnici na němčinu, kterou dělají s babičkou a ona je učí klasicky. Dobře si tam osvojí českou gramatiku a psaní velkých písmen. Před posledním přezkoušením jsme se začali měsíc předtím na to připravovat, protože jsme věděli, že proběhne "klasičtěji", vytiskla jsem nějaké pracovní listy a nutila je to dělat (jedno až tři cvičení denně), ale byli jsme z toho všichni dost zpruzelí. Mám povědomí co musíme ve školním vzdělávacím programu naplnit a občas se snažím jim něco podstrčit nebo připravit (např. jsme hráli pexeso na vyjmenovaná slova, nějaké matematické hry). Klasicky se učíme minimálně (zatím), nevím jak to bude ve vyšších ročnících... teď jsem jim koupila knížky opakujeme o prázdninách pro druhou a třetí třídu, kde jsou cvičení z matematiky, češtiny a prvouky v jednom sešitě. Cvičení jsou vtipná a hezky dělaná barevně, zatím si k tomu sami sednou a dělají si to, ale nejspíš je nadšení časem přejde...
Nejdůležitější je, aby při tom našem společném bytí bylo co nejméně stresu a co nejvíce radosti. Na to si jako matka "vzdělavatel" musím dávat pozor! V jedné knížce o unschoolingu se jedna matka ptala, jak pozná, že to dělá správně a odpověď byla, že jim to přináší radost. S tím se na základě vlastní zkušenosti můžu ztotožnit. Děti jsou od přírody k učení naprogramovaní, to rodiče se musí přeprogramovat. (příroda však nepočítala se vzdělávacím programem které dítě ve škole musí naplnit, protože si to někdo na ministerstvu vymyslel:))
Vídáme se pravidelně s dalšími domškoláky, většinou dvakrát týdně (dohromady 6-14 dětí/1-4rodiny). Minulý rok jsme hodně věcí dělali spolu, např. uchopení vlastních emocí, rytmus, různé hry atd. Tento rok se to tak nějak vyvinulo, že děti necháváme úplně být. Podstatné pro mě je dát dětěm co nejširší záběr lidské zkušenosti (v rámci bezpečného prostředí). Co tím myslím je, že chci abychom vyzkoušeli spoustu sportů, chodili na co nejvíce akcí, výstav, věcí co odhadnu jestli by jim sedli... a když je to nezaujme tak to nevadí, důležité je, že to zkusili. Co opravdu dělat nechtějí, tak netlačím. Když jednomu z nich se nechce a ostatní by šli, tak se ten jeden musí přizpůsobit.
Proč jste zvolili tuto cestu? Nebo si ji zvolily samy děti?
Nejdůležitější pro nás je, že je to přirozenější forma vzdělávání a nejde o nucené učení a přežvýkávání jen mrtvých informací a slepá poslušnost ve školním systému. Dítěti to neubíjí kreativitu a přirozenou, geneticky zakódovanou touhu po učení. Také často ve škole probíhá negativní vliv spolužáků jako skupiny dětí stejného věku.

Škola není však jen místem negativních zážitků, odehrává se tam celá řada věcí. Nehodnotila bych školu jen negativně, je to takový mišmaš všeho možného, i pozitivních věcí! Pro některé děti může být místem kde zažijí laskavost a úspěch, který z nějakého důvodu třeba nezažívají doma (např. pokud je nefunkční rodina, výchova cukru a biče apod)... lidé mají obecně tendenci věci vidět jen černě anebo jen bíle, ale to tak v životě není. Stejně je to i se vzděláváním dětí. Každé dítě je opravdu opravdu jiné a má jiné potřeby (nejen učení) a jiné nadání, talent a jiné poslání. Škola má jeden vzorec na všechny děti.
Co je to vlastně unschooling? Každá rodina má nejspíš svou vlastní verzi a u nás v ČR nevím do jaké míry je to možné pustit a nazvat unschoolingem. První roky školy to jde, ale co druhý stupeň? Nejspíš jde o tu míru nuceného učení... nevím.

Výhody: (většina jsou výhody samotného domškoláctví) více volného času, možnost věnovat se svým zálibám, nepřerušovat činnost a být s inspirací... variabilní den, někdo potřebuje později vstávat a nebo je kreativní v jinou dobu, možnost pohybu jak dítě potřebuje, možnost stravování jak kvality tak kdy to dítě potřebuje. Být s dítětem a vidět jeho vývoj, prospěšné pro vztahy v rodině a napojení se jeden na druhého. Já jako rodič mám možnost řešit věci důležité když je na to vhodné chvíle a nejsem pořád ve stresu (raní odjezd do školy, rychle kroužky, rychle úkoly..), dítě má možnost žít přítomností. Potřeba přirozenějšího rodičovství a hledání vztahů s dětmi, aby to fungovalo a bylo všem dobře. Obrovský růst a práce sama na sobě rodiče/rodičů (pokud nezakrní v zajetých stereotypech a myšlenkových vzorcích)
Nevýhody: jeden příjem v rodině, nutnost najít hlídání, babičku aby člověk byl občas bez dětí, aby rodiče měli čas být jen sami se sebou  (aspoň občas) a každý sám čas jen pro sebe.

Rodina se čtyřmi dětmi - 7, 5, 3 a 5 měsíců

Budíme se, když se probudíme. Někdy se děti vrhnou hned do hry, lega, nebo mají hlad a vrhnou se do kuchyně. Pak se já lehce snažím, aby se převlékly, ustlaly, vyčistily si zuby, holky učesaly - to je často nechává chladnými, a tak jsou někdy až do oběda v pyžamu. Často jdou hned z postele ven, to jsou nejkrásnější rána. Natrhají si šťovík a řádí až do hladu. Někdy společně malujeme, povídáme, čteme, či stavíme z lega, ale většinou si dopoledne dělají něco sami, či společně ve svých skupinkách. Zajímavé je, že „vzdělávací chvilky“ jsou u nás často při společném jídle. Máme u stolu nalepené mapy světa (zvířat, země, přírody…), rozevřené knihy, či nalepené obrázky a tak si často o něčem vyprávíme a debatujeme.
Po obědě vyrážíme ven, pokud už tam nejsme. V Praze jdeme do botanky, zoo, knihovny, lesa, na chalupě pracujeme dopoledne i odpoledne na zahradě kolem zvířat, záhonků. Děti to vydrží často jen chvilku, a pak si realizují své projekty – většinou rolové hry, práce s pískem, vodou, bobky, trávou, kameny, stavění bunkrů, měst, vaření. Na chalupě jsou děti ve skupině větších místních dětí  (hrají si na doktory, na školu☺, lego, různé běhací hry, nebo společně s velkými něco tvoříme - vyrábíme z vosku, vlny, korálků, nebo vyrážíme často na výpravu do lesa (do kaluží, k rybníku….). Večeříme společně a opět často diskutujeme bouřlivě na nějaké téma, či si vyprávíme, jaký jsme měli den.
Po večeři se děti často s novou silou vrhnou do hry, svých projektů, hlasitého hraní, tančení, představení. Po převlečení a zubech jdeme do postele většinou všichni číst (často kolem deváté večer má Rozka největší chuť si zkoušet něco „učit“ – číst, psát, počítat). Někdy děti večer mohou chvilku sledovat videa na youtube.cz. Spát chodíme společně a postupně odpadáváme při společném čtení, vyprávění, chechtání.
Většinu času mají tak děti neorganizovanou. Někdy od nich chci pomoct s úklidem, přípravou jídla, či péčí o zvířata. Když mají nějaké téma, které je zajímá, často mu prostě společně propadneme (ale často zase rychle odpadneme☺). Někdy si jen povídáme o některých otázkách a snažíme se najít odpovědi (proč je voda ve sklenici bílá a v moři modrá, v čem je lepší pohlavní rozmnožování než nepohlavní, proč je kolem rovníku teplo, proč je trávy a kytek tolik a jak funguje fotosyntéza, jaké číslo je poslední…) Ale mnoho dní se může zdát, že nic „do běžné školní výuky“nedělají.
Rozárka má dva kroužky v Praze (skauta a tancování). Doma mají děti kytaru, piano, flétnu, koncovku, karpálky, bubínky atd. Hodně vyrábíme (hudební nástroje, meteorologické pomůcky, stavby z všeho možného…), často zpíváme a tančíme. S prarodiči děti víc zahradničí. Se sestřenicí a bratrancem se občas učí i hry na počítači. Ve všech třech domácnostech máme velkou knihovnu dospěláckých i dětských knih, máme i různé pracovní sešity, učebnice (ale ty se moc nevytahují☺).

Jaká má unschooling pro a proti?
Pro:
Stačí připravené prostředí a děti se vše, co potřebují, naučí sami. Respektují se individuální potřeby každého dítěte, tím se udržení jeho vnitřní motivace a chuť se učit, rozvíjí se sebedůvěra, zodpovědnosti…
A pak svoboda, svoboda, svoboda – nejen pro růst dětí, ale i pro naše představy, co vše dítě „musíme“ naučit. Možnost přeskládat si zažité tradiční modely, že se to bez nás dospělých neobejde. Možnost pozorovat, jak dítě roste ve svých dovednostech a samo si hledá cestu (a každé jinou…např. u lyžování se Rozka i Prokop naučily vše sami a každý úplně jinou technikou).
Proti:
Někdy se může zdát, že je to náročné na čas…ale oproti běžnému domoškoláctví je to vlastně mnohem jednoduší. Pro některé typy rodičů, rodin je to možná náročné…předat a udržet autonomii dítěte, každé dítě potřebuje jiné „připravené prostředí“ – skupinu děti/ média/ dílnu/ zahradu…pro některé rodiny je to možná občas těžké zajistit, pro někoho možná i to, že to společnost zatím nezná

Jak na to, že děti nechodí do školy a že je ani “neučíte” reaguje okolí?

 Dospělým už neříkám, že se dítě neučí…ale to, že se učíme vždy to, co děti zrovna zajímá, a že jim to pak jde mnohem rychleji, a tak se „učíme“ vždy jen chvilku. To většina dospělých pochopí a alespoň se tváří, že souhlasí☺.



Je nějaký moment, zážitek, cokoli, co díky unschoolingu máte, co jste zažili, na co nikdy nezapomenete?

 Asi nejsilnější jsou momenty, kdy jen pozoruji…jak jsou děti dlouhé minuty, někdy hodiny i dny ponořené do nějaké aktivity, kterou si samy vymyslely, a jsou plně pohlceny samotnou činností – nemusí jíst, pít, čůrat, spát. Stále mají ohromnou energii. A díky unschoolingu a připravenému prostředí vidím, že v tomto stavu mohou být téměř celý den. Pokud je my dospělci nevyrušujeme☺
Každé ráno či večer v 8h, kdy děti řádí umazané, bosé, téměř nahaté někde venku a já vím, že je - ani sebe nemusím nikam honit.
Na momenty, kdy děti sami přijdou na něco, co bych jim ještě před pár lety nadšeně vysvětlovala sama.
Jak mé pokusy o přípravu zajímavých motivujících aktivit děti během chvilky zastavily a pomůcky si rozebraly na svou výtvarku, pokusy, či domečky pro panenky.

Červenec 2016

Příběh jednoho léta, jedné české rodiny, která zkusila wwoofing na vlastní kůži. V úplné nezkrácené podobě, jak se do časopisu nevešel.

Jmenuji se Tereza Posekaná a jsem maminkou dvou malých dětí, Aničky (3,5) a Toníčka (1,5).
Letošní zimu jsme prožili tak trochu jinak než obvykle, totiž cestováním po Novém Zélandu.
Ne jako turisté, ačkoli i na to došlo, ale většinu času jako takzvaní woofeři, tedy dobrovolníci,
kteří za stravu a ubytování pracují čtyři nebo pět hodin denně a mají tím pádem možnost
poznat místa, kde zrovna žijí, a zejména jejich obyvatele hodně zblízka. Není to tak dlouho, co
jsme teprve dospali naše nedospánky po náročné cestě zpátky do Evropy, ale už teď můžu s
jistotou říct, že ten půlrok na opačné straně naší krásné modré planety nám dal strašně moc.

ÚVOD: DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ

Inspirace k naší cestě přišla ve žlutém autobuse cestou do Prahy, na začátku mého prvního
víkendu po roce a půl, který jsem směla prožít sama bez své dcerky, tehdy jeden a půl-leté
Aničky. Toníček tou dobou ještě plul v mém břiše. Jak jsem tak listovala časopisem, který je
v autobusech STUDENT AGENCY zdarma k prohlížení, narazila jsem na článek od manželů
Gajdošových, kteří minulou zimu odcestovali na tři měsíce na Nový Zéland. O svých
zkušenostech a inspiraci, kterou jim cesta na jižní polokouli přinesla, píšou na poutavém
blogu www.lifereset.sk. Ten jsem si prohlédla až mnohem později. V tuto chvíli mi stačilo
jediné – uvědomění, že i s malými dětmi (3 a 2 roky) se dá podniknout velká cesta. To stačilo.

Semínko bylo zaseto, i když trvalo ještě více než rok, než začalo klíčit.

Doma jsem o článku pověděla svému muži Lukimu. Informace ho zaujala, ale pak nějak
zapadla v naše každodenním všedním koloběhu. Ani nevím, kdo a kdy začal o nápadu zase
mluvit a jak se zrodilo rozhodnutí, opustit na půl roku naše životy na starém kontinentu a
vydat se do světa na zkušenou. Nastalo období zjišťování informací, z nichž většina nebyla
právě povzbudivá. Začali jsme počítat, na kolik by nás takový výlet přišel, dozvěděli jsme se,
že podmínkou pro udělení víza na Nový Zéland je pro čtyřčlennou rodinu hotovost 460 tisíc
(kde bychom tolik peněz vzali, proboha?!) a také, že woofing je na Novém Zélandu chápán
jako práce a pracovní víza jako rodina s dětmi nedostaneme.

Ale myšlenka a záměr v nás už byly tou dobou dost silné na to, abychom namísto důvodů
(proč ne) hledali způsoby (jak ano). Začali jsme intenzivně šetřit a dávat na naše
novozélandské konto osmnáct tisíc měsíčně (to znamenalo, že jsme žili v podstatě z mého
rodičovského příspěvku), a koupili si letenky do Aucklandu. S mojí mamkou jsme se
domluvili, že nám půjčí ten půl milion, který potřebujeme deklarovat, a Lukáš vyjednal se
svým zaměstnavatelem půlroční pracovní volno. Přihlásili jsme se do celosvětové sítě
dobrovolníků na www.woof.co.nz a začali oslovovat první potenciální hostitele. Moc nás
povzbudilo, že hned první odpověď, které se nám dostalo, byla kladná. A pak jsme se dlouho
prokousávali žádostí o půlroční turistické vízum pro celou rodinu, studovali dokumenty v
angličtině, platili nehorázné částky za certifikované překlady dokumentů (první ochutnávka
toho, jak nás naše zkušenost přijde draho) a pak žádost konečně odeslali a odevzdali celou
záležitost Pánu Bohu. A pak, nějaké dva nebo tři týdny před plánovaným odletem, se nám
vrátily naše pasy s kulatými zelenými razítky, která nás opravňovala ke vstupu do zaslíbené
země.

Nastala fáze neuvěřitelného chaosu, kdy jsme se snažili všechno honem zařídit a připravit tak,
abychom mohli na konci září skutečně odletět. Balení pro čtyřčlennou rodinu na půl roku byla
kapitola sama pro sebe, která trvala víceméně týden. Také uklizení a zazimování celého domu
byla pořádným oříškem. Nic se ale nevyrovnalo mojí panice z toho, že se můj sen právě stává
skutečností. Že mám na celých šest měsíců opustit svoji malou zemičku se vším, co je mi v ní
drahé, přervat všechny vazby a vydat se do neznáma. Ach, jak se ego bojí změn, zvlášť když
jsou přitom ohroženy jeho nejhlouběji uložené koncepty a možná i samotná jeho existence!

Ale těžko vyskakovat z rozjetého vlaku, všechny nitky už směřovaly k našemu velkému
dobrodružství a zklamala bych samu sebe, kdybych na poslední chvíli ucukla. A tak nás v
úterý 23. září naše malé autíčko dovezlo na letiště Václava Havla v Ruzyni, kde jsme naložili
všechnu naši bagáž (proboha, jak se s tímhle budeme šest měsíců vláčet cestama
necestama?!), s dojetím jsem se rozloučila se svojí dobrou maminkou a pak už s bušícím
srdcem a třesoucími se koleny nastoupila do letadla, které nás mělo na celý půlrok odnést do
dalekých a neznámých krajin.

KAPITOLA DRUHÁ: POHÁDKA O TŘECH KRÁLOVSTVÍCH

Sedím v letadle, už víc než deset hodin. Bolí mě zadek od dlouhého sezení a oči a hlava od
toho, jak jsem nevyspalá. Anička chruje na sedadle vedle mě, Toníček u Lukiho na hrudi.

Zrovna si říkám, že mě nic nepotěší víc než paprsek slunečního světla, doušek čerstvého
vzduchu a možnost pohybu. Pak se v letadle začnou otevírat okenice, nad mořem vychází
slunce a pod námi se uprostřed třpytivého moře zelenají dva ostrovy. Navzdory únavě se mě
zmocňuje obrovské vzrušení. A už stojíme na pevné zemi a štrádujeme si to chodbou,
doprovázeni švitořením novozélandských ptáčků z reproduktoru. Hladce procházíme všemi
obávanými kontrolami a už lačně nasáváme vlhký a slaný přímořský vzduch.

Přijíždí taxi s usměvavým maorským řidičem, Andulka se rozpláče, že chce na Nový Zéland.

(Myslí si, chudinka, že Nový Zéland znamená moře a je zklamaná, že se teď hned
nepojedeme do moře vykoupat). A už sedíme v taxíku, nosy přilepené na sklo a nasáváme tu
jinakost: hltáme lidi, stromy, domy, zkrátka všechno, co cestou míjíme. A samozřejmě se
nevyhneme srovnávání a samozřejmě máme pocit, že všechno, co vidíme, je lepší než
všechno, co známe z domova - tráva se nám zdá zelenější, vegetace bujnější, domy a ulice
upravenější a lidé usměvavější a vřelejší... Naše smysly jsou zbystřené, naše mysl lačná a naše
duše je otevřená novým zážitkům a setkáním.

Čtvrtý den po našem příletu přijíždíme malou zelenou dodávkou, kterou jsme mezitím stihli
koupit, k naší první hostitelce Emmě. Jsem trochu zděšená. Takhle to teď bude vypadat
příštích šest měsíců? Všude, kam se podívám, vládne neuvěřitelný chaos. Nejsem, myslím,
nijak háklivá na pořádek a viděno očima mojí nebo Lukášovy maminky jsem spíš chaotik a
bordelář, ale tohle je fakt síla. V tomhle domě se štítím vzít do ruky věc, která spadla na zem,
a cítím se velmi v nepohodě s tím, že lezoucí Toníček všechnu tu špínu vymetá. Lukáš, který
se právě bez léků a vlastními silami snaží vypořádat s astmatem, malém nerozdýchá plíseň
zabydlenou ve zdech zahradního domku, kde nocujeme. Místo má takovou tu hustou,
lepkavou energii, kde snadno uvíznete a nemůžete se odtamtud odlepit. Na náladě nám
nepřidávají ani tři Emmini divocí synkové, které baví trápit naši plachou a z nové situace a
prostředí vyjukanou holčičku. Naštěstí pro nás si je v polovině týdne odváží jejich tatínek,
zatímco Emma uléhá do postele s nějakou hnusnou chřipkou, aby se na nohy se postavila až v
pátek. Nic naplat, musíme ten týden nějak přežít, ještě že jen pár minut autem od domu jsou
nádherné divoké pláže a my jsme dosud plní touhy objevovat cizí krásy. Poslední dva dny
mám radost z práce na projektu, který mě doopravdy baví - na zahradě vytvářím pěšinku ze
škeblí, kterých je na blízké pláži tolik, že je můžeme nabírat lopatou... Přesto se všichni
těšíme, až se naše první wooferská zkušenost nachýlí ke svému konci a my se budeme moci
přesunout na naše příští působiště. Tajně přitom doufáme, že naši budoucí hostitelé budou
trochu, řekla bych, organizovanější.

Přijíždíme na pozemek Maree a Keitha Dilmarových a rozhlížíme se kolem. Všechno je tu
pěkně uspořádáno, uvnitř jurt i všude kolem. Tiše se raduji a těším se, jak se s našimi novými
hostiteli spřátelíme. Po pár dnech však ve mně začíná převládat pocit, že jsem součástí
systému, který nám není příliš přátelsky nakloněný. Naši hostitelé jsou více než zkušení.

V jejich domově se během několika posledních let vystřídalo více než osmdesát
dobrovolníků, a oni získali něco jako profesionální rutinu. Chybí jim vřelost a zájem o
kontakt a vzájemné poznávání se, místo toho dostáváme tištěný manuál s detailními pokyny,
jak co přesně dělat. Vysvětlují nám, že vzhledem k tomu, že budou živit ještě dvě naše děti,
očekávají, že pro ně budeme pracovat pět hodin denně sedm dní v týdnu včetně víkendů. To
je možná spravedlivé, pro nás nicméně velice náročné. A to navzdory tomu, že Toníček část
dopoledne prospí a Andulka se dá vtáhnout do leckterých činností, které na zahradě a v polní
kuchyni děláme. Ráno vstávám před rozbřeskem, abych si „nadělala“ a vnímám, jak se ze mě
rychle vytrácí radost a nadšení. Po pěti dnech se naši hostitelé vrací z prodlouženého víkendu
u rodičů a uléhají do postele. Jsou nemocní. Zůstáváme ještě pár dní a pak se domlouváme, že
je opustíme o něco dřív. Odjíždíme s pocitem, že to přes veškerou naši motivaci, snahu a úsilí
taky nebylo tak úplně ono.

Během následného týdenního putování po severním výběžku severního ostrova s nádhernými
opuštěnými plážemi a prastarými stromy kauri se mi v hlavě začíná odvíjet taková pohádka.

Pohádka o třech královstvích. V tom prvním království vládne obrovský zmatek a chaos – a
všichni v tom království jsou nemocní. V tom druhém je všechno velmi přesně uspořádáno a
přísně spravováno – a všichni jsou nemocní. A já doufám, že jak už to tak v pohádkách bývá,
v tom třetím království nás čeká radost, hojnost a opravdové štěstí.

KAPITOLA TŘETÍ: ZNOVU OBJEVENÉ DARY

A opravdu. První dny na Awhi farmě (awhi znamená maorsky „láska“) jako bychom se octli
v nějakém nádherném snu o lásce, míru, harmonii a souznění s přírodou. Ten první večer se
nás sejde u stolu šest dobrovolníků – kromě nás dvou (nebo čtyř, počítáme-li skřítky) ještě
Fernanda a Salvador z Chile a Geil a Pierr Lux z Francie. Fernanda se Salvadorem se hned
živě zajímají o naše děti, ptají se, jak se vyslovují jejich jména v češtině, a začínají si s nimi
povídat a hrát. Pocítím obrovskou úlevu, že po několika náročných týdnech, kdy jsme byli na
všechno sami, mohu děti na chvíli pustit ze zřetele a užívat si společnost, konverzaci a
tradiční maorský pokrm z jednoho hrnce. Mám pocit, že jsem snad nic tak dobrého v životě
nejedla.

Lisa, která Awhi farmu spravuje, je vřelá charismatická žena, které v žilách koluje maorská a
irská krev. Její bradu zdobí tradiční tetování mucha, takže vypadá hodně mužně. Mluví se
silným přízvukem, takže jí rozumím sotva každé desáté slovo, rychle však mezi námi
zavládne porozumění a přátelství. A vida, jde to i beze slov. Lisa má spoustu energie a první
týden se o nás všechny opravdu nádherně stará. Třetí den našeho pobytu nás odpoledne po
práci bere do soukromého horkého bazénku (Awhi farma se nachází v termální oblasti poblíž
městečka Rotorua) a zatímco se blaženě rozvalujeme v teplé vodě pod širými nebem a
zapřádáme hluboké rozhovory s ostatními woofery, Lisa pro nás připravuje jídlo v podzemní
pícce... Společná koupel a lahodné jídlo nás s ostatními sbližují natolik, že se brzy cítím být
součástí jedné velké rodiny.

S radostí pozoruji, jak i naše děti jsou tu šťastné a uvolněné. Během našeho třetího týdne je
bez obav po jeden celý den necháváme v péči dvou adoptivních babiček, Lisy a její sestřenice
Kelly, abychom si dopřáli tůru kolem vulkánů v národním parku Torgariro, na kterou bychom
se s dětmi vypravili jen ztěží. Děti nacházíme zapatlané od zmrzliny a navýsost spokojené.

Lisa a Kelly pochopitelně nemluví česky a naše děti nemluví anglicky ani maorsky, přesto
spolu prožili nádherný čas. A další hranice je překonána, další obruč praskla a ani to nebolelo.

Den po zážitku v termálním bazénku se účastníme narozeninové oslavy s domácí pizzou,
týden na to přijíždějí děti z maorské školy a my se stáváme součástí uvítacího rituálu se zpěvy
a tanci... Opravdu se na Awhi farmě cítíme jako v pohádce, a to navzdory tomu – nebo taky
proto? - , že nám je v noci příšerná zima (přece jen jsme tady dost vysoko v horách), večer se
sprchujeme pod venkovní solární sprchou, chodíme na suchý záchod nebo do buše a plínky
pereme ve studené vodě z kohoutku upevněného na stromě. A říkáme si, na jak báječném
místě jsme se to ocitli a že doma v Čechách určitě vybudujeme něco takového. Jak je to
skvělé, mít kontakt s dobrovolníky z celého světa, být tak blízko přírodě a součástí tolika
zajímavých projektů. Slovy našeho kamaráda Salvadora, vyslovenými se silným španělským
přízvukem: „It´s amazing!“

Ale můj největší objev, za který nepřestanu být vděčná, je malování. Ani už nevím, jak to
přišlo, ale najednou stojím se štětcem v ruce a začínám na stěnu knihovny malovat
novozélandské ptáčky, včely a motýly. Lidé se zastavují a žasnou – a já taky. Jak to, že umím
tak dobře malovat? A jak to, že jsem na to skoro zapomněla? Po dlouhé, předlouhé době, je
znovu tady – zážitek flow, ten pocit ponoření, tvůrčího pohroužení a nadšení z procesu
tvorby. Vůbec se mi nechce přestat! Stála bych tam a malovala třeba celý den (a sklízela
obdiv a chválu, ano, i to je příjemné). A tak dokončuji jednu velkou nástěnnou malbu a
pouštím se do další. Maluji hory, přes které jsme jen pár dní předtím přecházeli, jezero a na
něm ostrov, z něhož Lisina a Kellyina rodina pochází. Maoři mají velmi silný vztah k místu,
které vnímají jako svůj domov, a tak Lisa, když vidí malbu hotovou, pláče dojetím... A já
jsem šťastná, že se mým prostřednictvím událo něco dobrého, a vděčná, že jsem se znovu
dostala do kontaktu se svou tvořivou a uměleckou stránkou, která tvoří podstatnou část toho,
co vnímám jako svoje já.

Ale každá pohádka jednou končí a my po třech týdnech cítíme, že Awhi farmy už bylo dost.

Naši kamarádi z prvních dnů odjeli a počet dobrovolníků se zněkolikanásobil - ten den, kdy se
loučíme, je nás asi dvacet čtyři. Místo pro nás ztrácí svou jedinečnou, intimní atmosféru a
kouzlo malého společenství. Také jídla, i když je stále velmi chutné, je stále míň a večeří se
pozdě večer za hluboké tmy, v čase, kdy naše děti už usínají únavou a nejsou schopny nic
pozřít. Nic naplat, je čas zvednout kotvy. Loučíme se s hlubokým dojetím a mnoha slzami,
sklenicí manukového medu a s mnoha díky a přáními všeho dobrého.

KAPITOLA ČTVRTÁ: HLUBOKÉ PŘÁTELSTVÍ

Naše příští wooferská zkušenost, hluboká a skrz naskrz pozitivní, na nás čeká jen asi dvacet
minut jízdy od Awhi farmy, u jezera Taupo, kde jsme se na jednu noc utábořili. Kromě nás se
tu ten večer objevují další dva lidé, Karen a Jens se svým karavanem.

Cestování s dětmi může mít i své velké výhody. Děti otvírají lidská srdce a dveře jejich
obydlí. Toníček tedy rozhodně ano. Pár minut po našem seznámení už hraje s Karen golf (v té
době se sotva udrží na svých malých nožičkách, takže s golfovou holí vypadá vážně
komicky), večer už naše nové přátele navštěvuje v jejich karavanu a ráno dostáváme pozvání
do Whanganui. Nejdřív, abychom na noc či dvě zakempovali na jejich pozemku. Když však

Jens slyší, že po Novém Zélandu cestujeme jako woofeři, a když mu pak Luki prozradí, že
ovládám umění léčivého doteku, navrhují nám, ať u nich přistaneme na delší dobu a
zabydlíme se v jejich karavanu.

Nakonec zůstáváme plných deset dní, natíráme všechna okna v jejich domě a velkou část
střechy, po večerech dávám Karen a Jensovi shiatsu. Žasnu, jak jsou jejich těla i přes
pokročilý věk krásná, zdravá a plná energie. Zvlášť Karen je všechno jiného, než „stará
dáma“, i když je o dvě generace starší než já. Možná také díky shiatsu, po kterém se všichni
cítíme moc příjemně, uvolněně a většinou si i pěkně popovídáme, se mezi námi rodí krásné a
hluboké přátelství, jeden z největších z pokladů, které jsem si z Nového Zélandu přivezla.

Myslím, že nikdy nezapomenu a Karen a Jense, dva lidi z Dánska ve věku našich prarodičů,
ale s nesmírnou svěžestí a mladostí ducha, tak veselé a plné energie. Nezapomenu na jejich

útulný dům, Kareninu kvetoucí zahradu s golfovým hřištěm, jezírko s kachnami a výběh

s jeleny, na místo, které Jens skromě nazval „malým rájem“. Nezapomenu na vřelost našich

hostitelů, na důvěru, s jakou nám poskytli k obývání svůj karavan, a otevřenost, s jakou nás

opakovaně zvali k sobě domů (poté, co uklidili dánský královský porcelán:-)), do teplého

bazénku nebo třeba do tělocvičny, kterou před několika lety pomáhali vybudovat a kde po léta

pracovali jako dobrovolníci.

Během našeho pobytu ve Whanganui si užívám a zároveň fascinovaně sleduji proces, jakým

se z cizích lidí stávají přátelé – každý den jsme si o kousek blíž, každý den jsou naše srdce víc

a víc otevřená. Cítím, jakou radost mi dělá setkání se dvěma úspěšnými bohatými lidmi

v podzimu jejich života, kteří si užívají každý okamžik, jejichž domov je stále plný lidí, kteří

jsou obklopeni přáteli našeho věku, kteří jsou vážení v komunitě, kteří sportují, cestují,

poznávají svět a kterým ani jejich věk ani relativní přepych, ve kterém žijí, nejsou překážkou,

aby měli chuť sdílet nakratičko život s někým, koho poznali teprve před několika dny.

Také mě baví pozorovat, jak se vyvíjí vztah našich hostitelů k našim dětem. Brzy se z Karen

stává náhradní babička a my máme s Lukim zase jednou příležitost, vyrazit si na procházku

jen tak ve dvou, zatímco děti jsou s Karen naložené v teplém bazénku. Karen má všechno, co

nám chybí: čas, trpělivost a chuť doprovázet skřítky na jejich objevných výpravách do

blízkého okolí. Několik příštích dopolední si je bere vždycky na několik hodin, zatímco my

dva pracujeme na svých projektech, takže odpoledne zbývá čas a energie něco společně

podniknout. Jens nešetří chválou, uznáním a drobnými úplatky a také pořád zdůrazňuje, že u

nich nejsme jako woofeři, ale jako přátelé, kteří mohou a nemusí přiložit ruku k dílu. Ale my

chceme.

Nejvíc radosti mi dělají naše večerní shiatsu seance, díky nimž se setkáváme na velice

hluboké úrovni. Také masážím jsem se skoro přestala věnovat, když do mého života přišly

děti. Připadalo mi, že mi na masírování nezbývá ani čas ani energie. Teď je však moje

polozapomenutá dovednost zpátky a s ní i spousta radosti. Připadá mi, že když se s druhými

setkávám skrze shiatsu, jako bych se jich dotýkala někde hluboko, tam, kde jsme všichni

krásní a dobří. Není divu, že se pak cítíme nesmírně dobře - já jako ten, kdo shiatsu dává, i

ten, kdo jej přijímá. A tak znovu objevuji umění léčivého dotyku a s ním i další kamínek do

mozaiky mého života.

KAPITOLA PÁTÁ: S DĚTMI KOLEM JIŽNÍHO OSTROVA

Když se s Karen a Jensem a s velkým smutkem v srdci loučíme, mám pocit, že mi bude trvat

dlouho, než budu schopna navázat takhle intenzivní vztah k někomu dalšímu. Naštěstí nás

čeká další část našeho dobrodružství, na kterou se všichni těšíme – přeplutí Cookova průlivu

na jižní ostrov. Když tak o tom zpětně uvažuji, byl pro nás severní ostrov hlavně o setkávání s

lidmi, zatímco jižní ostrov o setkání s divokou přírodou. Kromě dvou týdnů, které jsme

strávili u přátel našich přátel na ovčí farmě v Akaoře, a kromě kratičkého dvoudenního woofu

v Golden Bay, jsme na jižním ostrově vlastně ani nepracovali. Najeli jsme spoustu kilometrů,

spatřili spoustu nevídaných krás, nespočetněkrát jsme stavěli a zase balili náš stan, na

nocovištích i na cestách jsme potkali tolik lidí, až se nám z toho dělalo nevolno. A byla to

vzácná zkušenost.

Jakési zasvěcení přichází hned na začátku našeho velkého turné kolem jižního ostrova v

podobě setkání Rainbow Family v lesích blízko Murchinsonu. Když se tak už hodinu a půl

brodíme bahnem na místo, kde se má setkání konat, se dvěma unavenými skřítky a s vozíkem

za kolo, až po střechu napěchovaným tím nějnutnějším, co potřebuje čtyřčlenná rodina k

táboření v lese, mnohokrát nás napadá, jestli to byl dobrý nápad. “Zasraný hippieci!”, soptí v

duchu Luki. Nebýt toho, že nám akci doporučil jeden náš velmi blízký kamarád, byli bychom

se na hned na parkovišti v lese, kde nás během našeho hodinového rozhodování málem

sežraly mušky, otočili a zase odfrčeli pryč, bez ohledu na to, že jsme kvůli Rainbow změnili

plány a směr naší cesty. Ani přivítání ze strany naší “family” nám na náladě moc nepřidává.

Možná jen máme smůlu, že jsme s prosbou o pomoc oslovili dva zhulené mladíky, z nichž

jeden neprojevuje příliš ochoty a druhý se pro jistotu vypaří.

Všechno se pro nás ale mění ve chvíli, kdy se, už za tmy, podává večerní jídlo. Kruh kolem

ohně, lidé se drží za ruce a zpívají. Ne jednu písničku, ale pět, šest, sedm. V břiše mi kručí

hlady a vnímám, jak jsou děti unavené, ale stejně mi to nedá. Nechávám se strhnout, tancuju a

zpívám písničky, které slyším poprve v životě, ale jako by do mého života patřily vždycky.

Do noci se pak bubnuje a tančí, úplně v sobě cítím tu divokou a nespoutanou energii, která mě

zvedne ze spacáku a ještě jednou mě přivede k ohni. Ráno si s Lukim říkáme: “Tak jo, dejme

tomu šanci. Zůstaňme ještě jednu noc.” A to si pak říkáme každý další den, až nakonec

zůstaneme celý týden. Děti jsou úplně blažené. Anička běhá celý den po lese nahá se svým

kamarádem Marmoiem, Toníček se batolí kolem a je šťastný ze spousty strýčků a tetiček,

kteří mají čas a chuť si s ním hrát. Takhle nějak může vypadat život v komunitě, říkám si. A

jakkoli mozkem vím, že situace je vlastně umělá, a navzdory podmínkám, za jakých se v

kuchyni připravuje jídlo a navzdory té hrozné díře v zemi, kam se chodí na záchod, jsem

nějakým způsobem velice šťastná. Cítím, že se tu odehrává něco archetypálního, něco velmi

přirozeného. Líbí se mi chodit celý den bosa, líbí se mi mýt se v potoce, líbí se mi zpívat s

ostatními a úplně nejvíc se mi líbí, když mi děti u ohně usnou v náruči. Najednou mám pocit,

že je zpátky nějaký kousek mě, který mi dlouho chyběl. Od té doby, co přišly děti, jako bych

tuhle svoji divokou, přírodní stránku zavřela někam do šuplíku a skoro zapomněla, že ke mně

patří. Teď jsem ji znovu objevila a co víc, mohu se o ni podělit se svými dětmi. A ačkoli

odolávám vábení divožen a při úplňkové slavnosti se nesvlékám donaha, abych se připojila k

tanci, ani neobjímám každého na potkání, jak je tady zvykem, přesto cítím, že se ve mně

znovu probouzí něco, co bylo po dlouhý čas skryto před zraky všech, včetně mě samotné.

Po tomto antré se cítím být mnohem připravenější zvládat nároky, které s sebou přináší

cestování s malými dětmi, a také a především setkat se s nádhernou a divokou

novozélandskou přírodou. A taky ano: ledovce, jezera, lesy, vodopády, treky (z těch

největších jsme jenom ochutnali), sandflyes, komáři a moře, moře, moře. Bože, jak jsem si

zamilovala moře! Pochopila jsem, že moře je můj živel – ne rybník se stojatou vodou, ne

horská bystřina, dokonce ani křišťálově čistá hladina jezera, ačkoli i do ní jsem se ráda nořila

a po mnoho dní, kdy jsme nocovali na těch nejzákladnějších tábořištích bez tekoucí vody,

jsem se koupala právě jen v ledovcových jezerech a připadala jsem si tak čistá. Ale moře, ach

moře! Divoké, mírné, rozbouřené. Šedivé, tyrkysové, průzračné. Písčitá pláž, kamenitá pláž,

útesy. Rackové, albatrosi, tuleni. Slaný vzduch. Neptunovy perly. Třpytivé mušle. Odraz

měsíce ve vlnách. Východ slunce nad mořem. Snídaně s delfíny. Plavání s delfíny. Vítr. Šum

příboje. Ta síla. Ta něha. Ta nekonečná proměnlivost. Ta hravost. Ty dary, které moře chová

ve svém klíně a které s přílivem odevzdává zemi. Ach, jak se cítím být s mořem spojená!

Přála bych si, aby to spojení nikdy nevymizelo, aby ten pramen nikdy nevyschl. Ano, jsem

ráda lidskou bytostí, která se prochází po matce zemi, vnímá její krásu a také se na té kráse

svým vlastním jedinečným způsobem podílí. Ale k tomu, abych byla šťastná, bytostně

potřebuji ponořit se čas od času do zdroje – do zdroje síly, radosti a inspirace, který je pro mě

životodárný. Jak tuto svoji zkušenost zužitkovat v české kotlině, tak vzdálené od nejbližšího

oceánu, pro mě zůstává velkou výzvou.

KAPITOLA ŠESTÁ: POSLEDNÍ DNY A CO NÁM TO DALO

Na konci téhle naší velké cesty kolem jižního ostrova jsme už tak unavení, že si nepřejeme nic

jiného, než někde v klidu spočinout. Zbývá ještě velký kus severního ostrova, celé jeho

východní pobřeží, které jsme původně chtěli procestovat a poznat, ale my se rozhodujeme

pokračovat rovnou na sever. Cestou se zastavujeme ve Whanganui, abychom se ještě jednou

setkali s Karen a Jensem (překvapuje mě, jak mi jejich dům, zahrada i celé okolí najednou

připadají malé. Jako když se člověk po letech vrátí na místa, která zná ze svého dětství. Že

bych za ty dva a půl měsíce, které uplynuly od chvíle, kdy jsem tu byla naposledy, tolik

vyrostla?). Pokračujeme do Turangi za Lisou a moc si přejeme sehnat nějaký woof na

poloostrově Coromandel, kam se ještě chceme podívat. Naše prosby jsou vyslyšeny a Lisa,

která svými zázračnými bylinami uzdravuje Aniččino rozbouřené bříško, nás zároveň

propojuje se svými přáteli, Bryannaem a Joe, kteří nás týden hostí a dělí se s námi o své

zkušenosti se životem v komunitě, lokální ekonomikou, permakulturou a trvale udržitelným

způsobem života.

Jak je příjemné strávit po šesti týdnech cestování sedm nocí v jedné posteli, v teple pod

střechou, každý večer si dát sprchu, jíst domácí chleba a čerstvé ryby z moře vytažené! Baví

mě i moje práce, zvlášť když vyzbrojena pilkou, vrtačkou, kladivem a hřebíky opravuji pod

laskavým Bryannovým vedením dřevěnou terasu před domem. (Jsem jak malá holka, která

smí pomáhat dědečkovi s truhlařením. Hrozně mě to baví). Nejvíc mi ale dávají rozhovory s

Bryannem, energickým sedmdesátníkem s laskavýma očima a spoustou životní moudrosti.

Však mi on a jeho družka Joanna připomínají archetyp Moudrého starce a Matky Země.

O čem si s Bryannem povídám? O své vlasti a pozůstatcích komunistických časů ve zdech

našich institucí a v našich duších. O centralizaci a životě v komunitách. O svém vztahu ke

skutečnosti a o tom, jak se jí vlastně bojím. Díky němu si uvědomím si, že snad od té doby, co

moje malé nožky začaly kráčet po zemi, žiju si v nějaké vlastní vysněné realitě, která tak

docela nekoresponduje s tím, co se odehrává ve světě kolem mě. “Vědci všech možných

oborů se shodují na tom, že ať už si o ní myslíme cokoli, existuje jen jedna jediná skutečnost,

s níž a v níž se musíme naučit žít,” říká mi Bryann. Dochází mi, jak je pro mě důležité vnímat

vlastní tělo a naslouchat mu třeba právě skrze shiatsu, a jak by pro mě mohlo být užitečné,

rozšířit svou zkušenost s vědomou pozorností a bytí ve svém těle a v přítomném okamžiku na

co nejvíc situací všedního dne. Den po tomto našem rozhovoru se soustředím na to, abych

svoje tělo nepřetěžovala nevhodnými či příliš intenzivními pohyby a abych se v něm stále

cítila příjemně. Nepodávám možná kdovíjak velké výkony, ale nic mě nebolí a práce mě baví.



Náš poslední woof nedaleko Horké pláže u městečka Whitianga je jednoduše za odměnu.

Naši hostitelé, Paul a Janni, jsou hippies s dlouhými vlasy ve věku našich babiček, a jsou

prostě báječní. Jídlo z jejich zahrady je lahodné a práce, kterou pro ně dělám, mi přináší

spoustu radosti. Zase jednou maluji, nejdříve holuby kerero na stěnu jejich hudební dílny, kde

s Aničkou také spíme ve velkém vzdušeném prostoru a v sousedství bubnů, kláves a

mikrofonů. A poslední tři dny zdobím vchod Paulova a Janina domu ornamenty, listy stromu

kava kava a výhonky kapradiny ponga.

Tentokrát se to děje úplně hladce a přirozeně: “Je něco, v čem jsi opravdu dobrá?”, ptá se mě

Jani. “Myslím, že jsem hodně dobrá v malování.” “Fajn, tak můžeš začít.” V tu chvíli si

uvědomuji, že tady stojí jiná Terka, než před půl rokem, totiž Terka, která je sebe-vědomá. Ne

že bych si myslela, že jsem nejlepší na světě nebo že jsem lepší než někdo jiný. Ostatně, proč

se s někým srovnávat. Důležité je, že znám svoje místo a svůj díl do skládačky, vím, kdo jsem

a jaké jsou mé schopnosti a dary. A také moje slabosti a temná místa, že áno. I na ta jsem si

během naší cesty mnohokrát sáhla, ale o těch teď mluvit nechci. Chci říct, jak ráda jsem

znovu objevila některé aspekty sebe sama, s nimiž jsem tak dlouho nebyla v kontaktu, že jsem

na ně téměř zapomněla.

A přitom je to tak prosté. Jsou to věci, které mi odmalinka dělají radost. Malování. Psaní.

Dotek. Ráda bych se věnovala dalším aktivitám, psychoterapii, rituálům, prožitkovým

narozeninovým oslavám. Všechno to jsou věci, které už jsem v nějaké podobě dělala nebo

dělám, které miluju a nyní i věřím, že se jim skutečně můžu naplno věnovat - a co víc, že si

jimi můžu i vydělávat na živobytí. Jestli mi dá skutečnost za pravdu, bude naše zkušenost s

pobytem u protinožců opravdu k “nezaplacení”.

Je pátek 25. března, poslední den našeho pobytu na Novém Zélandu. Vydávám se na

osamělou procházku po pláži, jsem šťastná a smutná zároveň. Už teď se mi stýská po moři,

dobrodružném životě a setkáních s novými lidmi. Zároveň jsem vděčná za všechno, čím jsem

během uplynulých šesti měsíců prošla, co jsem viděla a zažila, a co si uchovávám jako poklad

ve svém srdci. A těším se, co dobrého z tohoto materiálu vytvořím doma v Čechách.

Dívám se na moře, na jeho nekonečně proměnlivou hladinu a uvědomuji si, že právě moře

pokrývá většinu naší krásné modré planety. Kdoví proč, strašně mě to dojímá. Uvědomuji si

tu velkou věc, že žiju svůj život jako lidská bytost na planetě zemi. Že mám oči na koukání a

uši k poslouchání. Dvě nohy, které můžou chodit bosky v písku a dvě ruce, které umí hladit,

léčit a vytvářet krásné věci. Mám taky srdce, které je schopné lásky a duši, která tohle vše

dokáže vnímat. A to je velká věc. Jako bych v tom okamžiku objala celý svůj život, minulý i

budoucí, se všemi radostmi i bolestmi. Vždyť jen skutečnost, že tady můžu být a toto všechno

prožívat, je úžasná. Děkuji Ti, matko země, ty krásná exotická přírodo na jižní polokouli i ty,

důvěrně známá a líbezná česká krajino, v níž mám svůj domov. Však už se na Tebe těším.

O MNĚ

Jmenuji se Tereza Posekaná. Vystudovala jsem psychologii na Karlově Univerzitě,

absolvovala výcvik v systemické psychoterapii a kurs shiatsu masáží. V posledních třech a půl

letech jsem frekventantkou intenzivního sebezkušenostního výcviku pod vedením dvou malých

velkých trenérů, učitelů a zenových mistrů, Aničky a Toníčka. Od září roku 2015 do března

roku 2016 jsem společně s nimi a se svým mužem Lukášem cestovala a objevovala vnější i

vnitřní krajiny na Novém Zélandu. Ta cesta pro mě byla nesmírně inspirující, obohacující a já

pevně věřím, že i proměňující. Přivedla mě zpátky k sobě a k tomu, co ráda dělám, k mým

darům a skrytým talentům. Pomohla mi znovu objevit moje sny a začít uvažovat, jak je

proměnit ve skutečnost.

Během jednoho z posledních večerů na Novém Zélandu mi přišel obraz sebe sama, jak stojím

pod nebem plným hvězd a mám plnou náruč drahokamů. Každý z nich je jako kamínek do

mozaiky, do mandaly mého života. Chci malovat. Chci masírovat. Chci provázet druhé při

léčebných vycházkách do přírody i během netradičních narozeninových oslav a rituálů. Chci

dělat, co miluju a milovat, co dělám a chci to dělat nejlíp, jak dovedu. Držte mi palce.

Červenec, 2016

K několika tipům na hry nejen pro dospěláky v červencovém čísle se nám ještě nevešly tyto dva. Užijte si hravé léto.

Lesní golf

Tuto hru je nejlépe hrát v lese, kde jsou stromy dál od sebe. Najděte si tolik zahnutých větví - odpalovacích holí, kolik je ve skupině hráčů. Hráči můžou hrát každý sám za sebe, nebo vytvoří dvojice (potom stačí, když mají ve dvojici jednu pálku dohromady). Každý hráč či dvojice pak dostane jeden tenisák nebo malý míček, který jste donesli z domova. Nejdřív všichni společně vytyčí trasu pomocí přírodnin. Pak už se každý snaží od startovní čáry odpalovat míček stále dopředu, ale v rámci vytyčené trasy. Pokud se míček ocitne mimo zvolené území (a to se v lese stává dost často ), musí se s ním hráč vrátit zpátky na místo, odkud naposled vypaloval. Dohodněte si pravidla, jestli v tomto případě musí počkat, až odehraje soupeř, a potom ve hře pokračovat, nebo jestli bude mít každý v jednom kole více pokusů. Pokud hrají dvojice, hráči se v odpalování střídají. Vyhraje ten, jehož míček se nejdřív dostane do cíle.

Nervíky

Tentokrát půjde o postřeh a o nervy. Ideální počet hráčů je 3 – 8. Budete potřebovat papír, nůžky, provázek, velký kelímek či misku (jako poklop) a hrací kostku.

Připravte si hrací pole: na rovné podložce – na stole nebo na zemi – vyznačte kruh stejné velikosti, jako je obvod poklopu. Podle počtu hráčů nastříhejte o jeden méně papírových obdélníků (rozměr asi 3 x 6 cm) a provázků (délka asi 30 cm). Každý obdélníček vyskládejte do harmoniky a uprostřed
ovažte provázkem. (Papírové harmoniky můžete nahradit krátkými dřívky nebo větvičkami.) Máte připravené „nervíky“ a teď si ještě připravte nervy. Vybraný hráč dostane úlohu rozhodčího, ostatní hráči obdrží každý jeden nervík. Hráči se rozmístí kolem hracího pole a každý položí svůj nervík dovnitř, zatímco provázek drží v ruce mimo hrací pole. Provázky se
nesmějí křížit. Rozhodčí hodí kostkou tak, aby na ni všichni dobře viděli. Pokud padne liché
číslo, snaží se rozhodčí rychle přiklopit všechny nervíky, a hráči se naopak snaží uniknout. Na
sudé číslo se ale žádná akce nekoná. Pokud je někdo chycený nebo udělá chybu, dostane
trestný bod. Záleží na vás, kolik si domluvíte trestných bodů, než hráč vypadne ze hry.
Vyhrává ten, který zůstane ve hře sám.

Květen, 2016

Dnešní člověk, zatěžkán přílivovými vlnami stravovacích doporučení o ideálních dávkách kalorií, bílkovin, vitamínů a minerálů, asi těžko přijímá skutečnost, že před tisíci lety někdo řešil a také zpracoval energetickou kvalitu potravin v souvislosti s ročním obdobím a měl zcela jasno v tom, co kdy jíst a čeho se naopak vyvarovat. Zde je jednoduchý čínský návod.

Na JAŘE (21. 3. – 20. 6.) se energie dostávají ven. Podporujeme proto činnost jater a žlučníku. Ideálně lehce stravitelnou potravou kyselé i přirozeně sladké chuti. Tělu v této době prospěje pár dní bez mléka i mléčných výrobků a také je dobré omezit solení. Nejvhodnější kuchyňskou úpravou v tomto čase je napařování. Vhodné potraviny jsou např. pšenice, špalda, sladká rýže, kuskus, žlutá sója, klíčky, čerstvé bylinky, saláty, ředkvičky, dýně, ovoce kyselejší chuti např. jablka, višně, zakysané mléčné produkty, slepičí vejce.

V LÉTĚ (21. 6. – 15. 8.) dosahuje vydávání energií maxima. Podporujeme srdce a tenké střevo potravinami hořké chuti, protože vysušují, snižují napětí v organismu a usnadňují trávení. Zmrzlinám a chlazeným nápojům se vyhýbáme velkým obloukem. Podle čínské dietetiky totiž poškozují zdraví tím, že stahují tělo a zadržují v něm tekutiny. V létě jsou nejvhodnější lehká studená anebo jen krátce tepelně upravovaná jídla. V tomto čase tělu prospěje např. pohanka, amarant, červené fazole, špenát, kapusta, čekanka, rukola, mangold, listy pampelišky, brusinky.

V POZDNÍM LÉTĚ (16. 8. – 22. 9.) přichází období harmonizace energií. Podporujeme žaludek, slezinu a slinivku sladkou chutí ovoce, zeleniny a obilovin. Trávení a vstřebávání energie z přijaté stravy tělu usnadníme tím, když budeme jíst s chutí a v klidu. Nejvhodnější kuchyňskou úpravou je krátké povaření do 10 minut. Tělu prospěje např. sladká rýže, kukuřice, quinoa, hrách, cizrna, sladce chutnající druhy zeleniny jako dýně a mrkve, sladká jablka, hrušky, kukuřice, švestky, brambory a sladké brambory, mléko, smetana.

Na PODZIM (23. 9. – 20. 12.) přicházejí energie dovnitř. Podporujeme plíce a tlusté střevo ostrou chutí, která rozproudí energii v organismu. Dopřáváme si jídla delší dobu vařená. Vhodné potraviny jsou např. dlouhozrnná rýže, ječmen, pšenice, bílé fazole, slzovka obecná, zázvor, ředkvičky, ředkve, pórek, kedlubny, cibule, křen, pažitka, česnek, banány, dýně, špenát, sýry s modrou plísní, zaječí maso.

V ZIMĚ (21. 12. – 20. 3.) jsou energie zcela uvnitř. Podporujeme ledviny a močový měchýř slanou chutí, která je typická pro mořské produkty. Dobře ochráněné a v teple udržované ledviny nám totiž zajišťují vitalitu. K ideálním zimním jídlům patří nejrůznější polévky, „jídla vařená v jednom hrnci“, kompoty a vařené obiloviny. Nejvhodnější kuchyňskou úpravou je pečení a potraviny jako např. divoká rýže, kroupy, sója, lilek, zelí, dýně, losos, sardinky, tuňák, makrely, krabí maso.

Text: Monika Symonová

Foto: www.akademielecivevyzivy.cz

Květen, 2016

Tomi žil bez peněz čtyři roky. Procestoval při tom čtyřicet dva států, stopem, jedl a spal u lidí zdarma, naučil se nepotřebovat tolik, být vděčný za málo.

Zůstalo mu to i poté, co se vrátil do systému.

O své cestě, kterou nejprve chtěl ukázat, jak "na hovno" je tenhle systém postavený na penězích, ale pak se z ní stala jeho osobní cesta k sobě samému, napsal knihu. Přeložil ji do angličtiny Rich without money.

Na jejím konci jsou jeho pro a proti, proč takovou cestu podniknout. Tady jejich shrnutí, ať si to můžete dobře rozmyslet.-)

Nevýhody života bez peněz

- Vzdát se věcí je těžké.
- Můžou a budou říkat, že jste blázni, protože jste jiní.
- Musíte být spokojeni s málem.
- Jste nuceni ostatním lidem důvěřovat.
- Může být velmi těžké se vrátit.


Výhody života bez peněz

- Znovu naleznete své nadšení.
- Žijete v neustálém úžasu a neohroženosti.
- Naučíte se lidem důvěřovat, spolupracovat s nimi a sdílet.
- Ujasníte si svůj svět a pojetí sebe sama.
- Jste vděčni, za všechno.

 

Duben, 2016

Vztah matky a dcery, ať je jakýkoli, je síla. A hodně silných příběhů přišlo i od našich čtenářek. Najdete je v hlavním tématu dubnového čísla.

Pouto mezi matkou a dcerou však tvoří i každodenní maličkosti. Chvilky, kdy jedna druhé rozumíme, kdy se jedna od druhé učíme, kdy si jedna na druhou vzpomeneme. Zde je několik takových láskyplných chvilek. Děkujeme za ně. Matkám i dcerám.

Marie:

Moje maminka s námi zůstává už pětatřicet let jenom ve vzpomínkách, jelikož stejně jako většina jejích sourozenců podlehla rodovému prokletí – rakovině, a to přímo na Štědrý den, takže od té doby pro mě mají Vánoce smutný nádech.

Když se vrátím do doby svého dětství a dospívání, mám na svoji maminku dochovány jenom pěkné vzpomínky. S tatínkem pocházeli z Valašska ze zemědělských rodin. Život v tomto kraji nebyl nikdy peříčko, lidé obdělávali kamenité a hornaté grunty, byla to opravdu dřina, ale o to laskavější byla jejich srdce. Nejenže se sami nadřeli na vlastních hospodářstvích, ještě byli ochotni pomoci například při sklizňových pracích druhým – sousedům, příbuzným i známým. 

A taková byla i moje maminka. Její hlavní úlohou bylo vychovat čtyři děti. Přitom pracovala na statku, v domácnosti, na zahradě a později také při stavbě domu ve vsi. Byla to opravdu velká dřina a já musím jenom obdivovat, jak to všechno zvládala a přitom si nikdy na nic nestěžovala. Možná to bylo díky tomu, že měla pevnou víru.

Je škoda, že těžká nemoc její život ukončila příliš brzy a nemohla mi být po ruce v době, kdy jsem ji tolik potřebovala, třebaže jsem už byla dospělá. Mamince vděčím za předání daru víry, lásky k lidem,zemi – půdě a vlastně také eko – bio – životu. Za to, že jsem se nikdy neštítila žádné práce a pomoci druhým. Určitě bylo pozitivní, že nás už v dětství rodiče zapojovali do domácích prací, které byly přiměřené pro děti.

Příští rok by maminka oslavila 90. narozeniny. Oslava se konat nebude, ale určitě na ni budeme ještě více vzpomínat. Ostatně – mnohé zážitky z mého dětství jsou stále ještě živé, byť já sama jsem už třínásobná babička.

Jitka:

Je červen, teplý, téměř letní den. Na zahradě na houpačce zobeme třešně. Tři generace žen: babička, matka (v té chvíli už téměř dvojnásobná) a dcerka. Máma s babičkou si povídají, proberou toho spoustu. Nakonec se hovor vždycky stočí na muže. Babička si typicky stěžuje na dědu, že je pořád pryč, mimo jiné. „Taky bych byla furt pryč, kdybych měla víc kamarádů. Ale já žádné kamarády nemám,“ uzavírá posmutněle. Máma má v tu chvíli pocit, že přehání, ale mlčí, neví, co na to říct.

Vnučka, ani ne tříletá drobná blondýnka s plnou pusou třešní, se najednou rázně zapojí do hovoru: „Ale máš, babi, kamarády, máš mě a mámu, my s tebou kamarádíme.“ To babičku viditelně potěší.

Dál se cpeme třešněmi, houpáme se a spokojeně mlčíme.

Takhle my to máme. Jsme spolu podivně provázané. Když jedna upadne, stáhne s sebou druhou. Když druhá rozkvete, začne se první nebo třetí také rozvíjet. Zrcadlíme se navzájem. Ženy. Matky a dcery. Babičky a vnučky. Milenky a manželky. Sokyně i kamarádky. Víly i divoženky. My ženy máme svůj vlastní svět, kam za námi muži často ani nemohou. Pojí nás víc než jen přátelství.

Petra:

Rodinné tradice, které se dědí z matky na dceru, jsou fajn věc a je dobré je respektovat, ale občas neškodí se nad nimi trochu zamyslet. Jistě jste někde slyšeli tento vtip, je poměrně známý: Žena dělá štrůdl. Dá vždycky závin na pekáč a uřízne patku. Muž ji chvíli pozoruje a pak se zeptá: „Proč pořád krájíš ty patky?“ Žena se zamyslí a odpoví: „Nevím, moje matka to tak dělala.“ Muž volá tchýni:
„Maminko, proč vždycky krájíte u štrůdlu patky?“ A tchýně odpoví: „Protože mám malý pekáč…“

Když jsem tento vtip četla poprvé, dobře jsem se u něj pobavila.

Onehdy jsme s mým mužem pekli. Dělali jsme zrovna sníh z vaječných bílků a já mu říkám: „Dej tam špetku soli.“ „A proč?“ zeptá se on. Zamyslela jsem se: „Já nevím, máma to tam vždycky dávala. Asi se to bez toho neušlehá.“ „To je zajímavé, já to celý život dělám bez soli,“ říká můj muž. Nelením a volám mamce: „Mami, proč se dává do sněhu z bílků špetka soli?“ Mamka chvíli přemýšlí a pak říká: „No, já myslím, že by to tam ani být nemuselo. Ale moje máma to tam vždycky dávala, tak to dělám stejně.“

A je to také důkazem toho, že nic se nemá brát příliš vážně.

Březen, 2016

První část rozhovoru s Petrou Yamunou Wolf, kde se mimo jiné dozvíte, co znamenají její jména a proč si vybrala právě příjmení Wolf, najdete v březnovém PDČ. Spolu s odpvědmi na vše kolem vaginálního mapování, které psychoterapeutka Yamuna také dělá.

Teď se ale ponoříme do její šamanské osobnosti.

Yamuno, kromě toho, že jsi vystudovaná psycholožka, jsi i šamanka?

Asi ano, ale já nemám ráda škatulky. Už přes čtyři roky spolupracuji s několika šamany z Ekvádoru, dostávám postupně vyšší a vyšší zasvěcení, nové možnosti. Dříve jsem to brala více přes medicínu, využívala více sílu rostlin, tabáku a ajahuasky. Teď se začínám obracet ke core šamanismu, který využívá bubínek, chřestidlo, kdy se jednodušší formou dostáváš do změněných stavů vědomí, změníš vlny vědomí. Je to jemnější a pro mne vědomější proces. Bylinky si proces řídí samy a z jimi změněného stavu vědomí je pak „těžší“ cesta zpátky.

Kdo je vlastně šaman? Já si úplně bláhově představuji polonahého muže s čelenkou, co tančí kolem ohně a vyhání zlé duchy…

Když v Ekvádoru někoho nazveš šamanem, je to pro něj urážka. Šaman je nejnižší kategorie těch, které my nazýváme šamany. To jsou ti, kteří své schopnosti využívají i zle, stávají se pak bruchos. Nad nimi jsou jačakové a nad nimi ještě bankové, kteří ještě mají šest úrovní. Já jsem měla štěstí, že jsem pracovala s jedním z šesté úrovně banků. Jačakové léčí vysáváním ústy, očistou rostlinami, okuřováním atd. Společně s banky jsou „doktory“ pro tamní lidi, pomáhají jim v krajních situacích, kdy na ně nějaký bruchos poslal například jedový energetický šíp nebo další chuťovky. V Ekvádoru místní nechodí za šamany pro poznání jako někteří lidé na západě, co práci s rostlinami síly berou spíše jako turistiku. Oni přijdou, když jim jde o život. A v pralese vám jde o život vlastně neustále – je to největší trenažér na vědomou pozornost do bodu teď a tady.

V Ekvádoru jsi poznala i tu odvrácenou stranu šamanizmu, pití lektvarů, zlé šamany, málem se ti to hodně nevyplatilo…

Nechci a nemohu o tom veřejně mluvit, je to hodně osobní a není potřeba podporovat negativní energii, která se tam projevila. Ale jsem vděčná, že my si tu jen závidíme, něco si nepřejeme. Tam můžeš být ve vteřině mrtvá. Všechny negativní pohnutky v člověku umí svou energií více ovládat a zacílit na to, co chtějí zničit nebo nedobrovolně získat. Umí pracovat se svou třetí čakrou a záměrem, zároveň jsou spojení se vším kolem, vše tam totiž žije – rostliny, kameny a samozřejmě zvířata. Vše je protkané Velkým Duchem a oni s duchy komunikují a vyjednávají. Umí tedy lépe než my jít za svým cílem. My neumíme tak dobře pracovat se svým zaměřením. Oni mají i symbolické a materiální předměty, které jim posilují jejich schopnosti. A já jsem také nějaké dostala darem…

Říkalas, že mají silnou třetí čakru. Co představuje?

Třetí čakra je oheň, tvá energie, tvůj ochranný štít a zároveň síla jít za svým cílem, zaměřit se na něj a dosáhnout ho. Samozřejmě ne bez ohledu na ostatní.

Jak jsou na tom čeští muži s vnitřním ohněm?

Když jsem se vrátila, rozhlížela jsem se na letišti a říkala si, že si tu nemohu najít muže. Tady jsou buďto „zombii“, ve kterých není žádná energie ani plamínek, nebo jsou zženštilí. Nevědomí lidé jsou tu často jen ve spodních čakrách. Jen řeší – chci se najíst, vyspat a uspokojit svoje sexuální potřeby – zvířátka bez jakéhokoli přesahu. Když jim někdo dá levnější knedlo-vepřo-zelo, tak jsou z toho „vydřený“. Nebo jsou tu zas totálně neuzemnění jedinci, ulítlí esoterici, co si létají jen někde ve výšinách a nejsou schopni řešit běžnou každodenní realitu. Nemáme ten střed a sílu ve vlastních rukou…

V čem je v Ekvádoru obyčejný život jiný?

Neřeší, co bylo. Ani co bude. Když jim zemře dítě, opláčou to, ale velmi rychle se otřepou, udělají oslavu, rituál pro pozvání nové duše a těší se znovu na to, co přijde. Kdyby se zastavili nebo ohlíželi, tak mohou umřít, doslova.
Tam jsem prožila velké cvičení toho, co je tady a teď, být se sebou v souladu. Umět si říct, teď jsem unavená, tak si jdu odpočinout, i když jsem slíbila, že někde budu. Jen je rozdíl mezi námi v tom, že já se aspoň omluvím, když dojde k nějaké změně, trvám na tom, že moje slovo platí, ale oni to neřeší. Neberou to, že něco domluvili, jako do kamene vytesaný slib. Když jim do toho něco vleze a v daný okamžik cítí, že je třeba udělat něco jiného, neřeší, že druhý člověk s tím počítal. Hodně dlouho jsem se s tímto přístupem musela vnitřně porovnávat, než mi došlo, že oni automaticky předpokládají, že i ten druhý cítí, že není ten správný čas na to, aby se stalo to, co bylo původně domluveno. A hlavně – oni na sebe neberou zodpovědnost za druhé lidi, mají ji stoprocentně jen za sebe. Pochopila jsem, že to byla asi nejsilnější „medicína“ celého mého pobytu v Ekvádoru. Být vždy v souladu se sebou a tady a teď vnímat, co je správné udělat, ti dodává sílu, protože děláš jen to, co je v tu chvíli pro tebe v pořádku. A zároveň to, že nejednáš na úkor druhých.

Tam asi žádné vaginální masáže nejsou potřeba…

Tam ne. I když se tam bohužel násilí na ženách děje. Ale ani nějaký komplikovaný porod tam neřeší. Berou to tak, jak to je. Je pro ně naprostá přirozenost být v souladu s přírodou. Od mala jsou vedeni k tomu stát se šamany. Pro léčení traumat pracují s jinými technikami a jinými dimenzemi.

Dříve jsi i vysávala zlou energii svýma rukama přes břicho klientů, podobně jako to dělají šamani. Proč už to neděláš?

Bylo to velmi náročné fyzicky, i na dalších úrovních. Musela jsem se pořád v mezičase čistit a rozhodla jsem se to dočasně stopnout, abych se jen nečistila, ale také žila. S očistami se totiž pojí spousta diet pro tělo a duši, odříkání různých potravin, ale i sexu. Teď zároveň cítím největším smysl v tom, že pomáhám ženám rozhýbat energii a vyndat staré strachy a traumata vaginálním mapováním.


www.psychoterapeutka.eu
www.mamjirada.com

 

Březen, 2016

Terapii vaginálním mapováním, odbourávání traumat, která se ukládají hluboko v nás, se věnujeme v článku v březnovém čísle. Tady odpovídá na otázky o vaginální masáži Jana Pospíšilová, která jí prošla před šesti lety a dnes ji sama ženám poskytuje.

Co vaginální masáž léčí? Jaký je její smysl?

Smysl vaginální masáže je velmi hluboký a zahrnuje, dá se říci, všechny oblasti v životě ženy. Ve chvíli, kdy se žena rozhodne pro vaginální mapování, nastupuje úžasnou a objevnou cestu sama k sobě, ke svému ženství, své sexualitě a své osobní pravdě. Dostává se ke své vlastní podstatě a celé toto uvědomění jí pomáhá upevnit si místo v životě, ujasnit si, co chce v životě dělat, čeho chce dosáhnout a jak chce svůj život žít.

Co se týče účinků na fyzické tělo, mapování v první řadě zcitlivuje tkáně ve vagině. Tímto pomáhá ženám, které nejsou schopny dosahovat orgasmu, které například nebaví sex nebo z něj necítí žádný požitek. Velkou pomocí je také pro ženy, které prožily nějakou nepříjemnou či násilnou zkušenost v oblasti intimity. Další z oblastí, kde mapování pomáhá, je třeba menstruační cyklus.

Stává se méně bolestivým, upravuje se krvácení a žena začíná více žít v souladu se svým cyklem.

Dále zranění po porodu. Natržení nebo nastřižení hráze, a vůbec mapování řeší porodní traumata.

Jsem si jistá, že každá žena je schopna si v mapování nalézt to správné, co zrovna potřebuje.

Jaký máme dnes my ženy vztah ke svému lůnu? Bylo tomu dříve stejně? Čím pro nás Yoni je a čím pro nás může být?

Většina žen je odpojená od svého lůna. Ty, které ke mně chodí, berou své lůno jako část těla.

Třeba jako ruku. Je to část těla, která každý měsíc krvácí, což je mnohým velmi nepříjemné, také část těla, kterou se čurá, a když hodně dobře, tak dokáže při sexu prožívat příjemné pocity. Občas i orgasmus. Dříve tomu tak určitě nebylo. Ženy měly v době menstruace své kruhy, kde si předávaly svá moudra. Babičky matkám a matky dcerám. Pořádaly se přechodové rituály, když se dívka stala ženou a začala menstruovat. Myslím, že toto dnes velmi chybí. Ve spoustě rodin je toto téma tabu a dívky spadnou do menstruačního cyklu nepřipravené, často neinformované od svých matek. Znají pouze to, co se dozví ve škole, popřípadě si přečtou v časopisech. Neříkám, že je to pravidlo, ale je to velmi časté a bylo to tak už v generaci našich maminek a babiček. Cítím, že je pro ženy velká škoda, že tyto tradice a rituály upadly v zapomnění.

Yoni pro ženu může být přítelkyně a rádkyně, stačí, když se ženy naučí svou Yoni cítit a ctít.

Spojení s Yoni je z mého pohledu spojení se svým Ženstvím, s všeobjímající Láskou.

Jak jste se změnila vy, vaše vagina a váš vztah k ní po masáži?

Mně se po masáži život otočil o 180 stupňů. Začala jsem si postupně uvědomovat, že to, co žiji, nejsem já. Že je to nějaká má maska, která se snaží žít život podle očekávání druhých, ale že takto vlastně žít nechce. Začala jsem se zaměřovat na to, co opravdu cítím a co od života chci. Měla jsem dříve velké množství mužské energie a vaginální mapování mě přivedlo k tomu, že dokážu být i ženská, moudrá, přijímající. A i když jsem pořád ještě v procesu učení, vděčím mapování za to, že mi tuto cestu ukázalo. Moje Yoni se stala živější, zářivější, citlivější. Díky mapování jsem si začala užívat i ženské ejakulace a celkově širší spektrum intimity a sexuality. Můj vztah k Yoni se změnil diametrálně. Byla jsem také jedna z těch žen, které braly Yoni jako orgán, část těla a nyní vím, že s ní mohu komunikovat, že mi radí a sama cítí. Má svůj rytmus a své potřeby. Začala jsem svou Yoni milovat a jsem za ni vděčná.

Jak se proměňují ženy, které u vás Yoni absolvují?

Ženy se proměňují neuvěřitelně. Rozkvétají, uvědomují si, co chtějí, začínají žít samy sebe a já jsem vděčná za to, že tyto proměny smím sledovat. S každou ženou si píšu, co od předchozího mapování prožila, jakých změn si všimla, a je neuvěřitelné, když se po několika sezeních podíváme na začátek, jakou cestu ušly. Kolikrát, když mi vypráví, tak si to ani neuvědomují, přijde jim, že se v podstatě nic závratného neděje, ale když jim připomenu, s čím ke mně přišly, jak se cítily, co prožívaly a kam se posunuly… Výsledky jsou skvělé.

Můžete uvést nějaký příklad, s čím vším se ženy uvnitř vaginy potýkají?

Potýkají se se vším možným. Jsou konfrontovány se vztekem, strachem, křivdami, pocity viny, ubližováním sobě sama, dokonce se stává, že se dostanou i do regrese, kdy se mi například vrátí i do minulých životů. Také každá žena jinak mapování prožívá. A každé mapování je jiné. Některé je klidnější, jiné zase emotivnější. Ženy mohou plakat, vztekat se, křičet, nadávat nebo se i smát.

Opačným pólem je, když se žena zvnitřní a ty jizvičky, výstupky, ďolíčky a další bloky, které se v Yoni objevují, v klidu prodýchá. Často je to tak, že se tyto póly během sezení střídají. Některé jde krásně, v klidu, řekla bych až meditativně prodýchat, jiné emotivně prožít. A to je další úžasná
stránka Ženy. Je jako oceán. Chvíli klidná, něžná a všeobjímající, chvíli nespoutaná, nebezpečná a vášnivá. Spousta žen se u mě teprve učí své emoce prožít, protože jsou od malička společností

vedeny k tomu, že musí být silné a nedat na sobě znát, co se v nich děje.

Pokud žena má partnera, snažím se do léčebného procesu zapojit i jeho. Ať už pouze přes ženu, třeba radami, co by mohli spolu zkusit, nebo tak, že za mnou přijdou oba. Vnímám to tak, že muž může své ženě velmi pomoci a také může tento přístup prohloubit jejich vzájemné pouto a pomoci oběma.

A příklad z vaší „praxe“?

Přišla ke mně paní, která se své Yoni téměř ani nedotýkala. Pouze na WC a ve sprše. Téměř se jí štítila a zavést si tampon, to byl pro ni naprosto nemožný úkon. Prožila si totiž velmi těžký porod a dost necitlivé zacházení od doktorů po něm a následně při dalším léčení. Po absolvování několika sezení se paní se svou Yoni smířila a přijala ji jako součást sebe. Došla až tak daleko, že začala experimentovat a různě se sama sebe dotýkat. Má to opravdu léčivé účinky.

www.janapospisilova.cz

Únor, 2016

   Jako doplněk únorového tématu je tu pro vás odkaz, na kterém si můžete zdarma stáhnout knížku psychoterapeutky a šamanky Petry Yamuny Wolf Čekání na Marion. Je o ztrátě miminka v jedné rodině, o tom, jak je důležité se rozloučit, a to nejen pro dospělé. 

   Yamuna bude ráda, pokud by se našel nějaký sponzor, který by ji chtěl vydat knižně. A pokud by se vám nechtělo číst, najdete knihu u ní na webu i jako mp3 v domácí kvalitě....

   A v březnovém čísle se můžete těšit na rozhovor s Yamunou o vaginálním mapování a jako přídavek tady o jejím pobytu v Ekvádoru mezi šamany.

Únor, 2016

   Věděli jste, že většina bot na světě (celkem 87 %) se vyrábí v Asii, kde se moc nekouká na dodržování důstojných pracovních podmínek? Že velkou část jich vyrábějí ženy či děti přímo doma, za málo peněz? Že v koželužnách se tam běžně používají vysoce toxické látky ohrožující zdraví pracovníků?

   O smutných faktech o nefér výrobě bot píšeme v únorovém čísle. Ale také o kampani za etické boty Obuj se do toho. 

   A tady vám přinášíme galerii bot vyráběných u nás, nebo sice v zahraničí, ale eticky.

Leden, 2016

   Zde jest příběh doplňující článek Marka Vodičky o třech králích.

   V době, kdy se Ježíš narodil, vládl v Jeruzalémě král Herodes. Tenkrát přišli do Jeruzaléma moudří muži z východu. Ptali se: Kde je ten nově narozený židovský král? Pozorovali jsme, jak vycházela jeho hvězda. Nyní jsme přišli, abychom mu vzdali hold.

   Když to uslyšel král Herodes, dostal strach, že by mohl přijít o svoji vládu. Svolal tedy kněze a učitele, kteří se vyznali ve svatých písmech. Ptal se: Kde se má narodit Mesiáš, zachránce? Odpověděli mu: Narodí se v Betlémě. Tak praví prorok Micheáš: Ty Betléme v zemi Judově jsi významné město, protože v tobě se narodí ten, který povede izraelský národ.

   Herodes poslal moudré muže do Betléma: „Jděte a hledejte to dítě! Až je najdete, dejte mi zprávu, abych se mu i já mohl jít poklonit.“ Když se mudrci chystali na cestu, ukázala se před nimi hvězda, kterou viděli na východě. Zůstala stát nad domem, kde byl Ježíš. Tu se z celého srdce zaradovali. Šli do domu a našli Marii a dítě, hluboko se před ním poklonili a vzdali mu hold. Pak přinesli své dary: zlato, kadidlo a myrhu. V noci jim Bůh přikázal, aby se nevraceli k Herodovi. Proto se domů vraceli jinou cestou. (Mt 2,1-12)

   V noci ve snu promluvil Bůh k Josefovi: „Vstaň! Vezmi dítě a jeho matku. Jděte do Egypta a zůstaňte tam, dokud k vám nepromluvím znovu. Herodes chce dítě najít a připravit o život. Hned v noci Josef vstal a utekl s Marií a s Ježíškem do Egypta.

   Herodes však poznal, že se mudrci do Jeruzaléma nevracejí. Ve spánku k němu takto promlouvali čerti: „Králi, králi všeho světa slávy! Spíš, nebo bdíš? Že tak od dítěte malého dáš se shodit z trůnu svého? Kde je tvá zmužilost? Tvá babská poníženost? Vstaň rychle, nemeškej, všecka dítka zamordovat dej!“* Rozhněval se a poručil: V Betlémě a v okolí města mají být zabiti všichni chlapci do dvou let. Tehdy se Betlémem rozléhal velký nářek. Matka Rachel ztratila oba své chlapce, bolest ji přivedla na pokraj smrti. V noci se jí zjevili oba její chlapci v podobě andílků. „Nenaříkej, maminko,“ říkali, „ pohleď, s kým smíme putovat! Odsunuli závoj z oblaků a Rachel uviděla na cestě v poušti matku, která držela na svých loktech zářící dítě. Jela na oslu, doprovázena mužem. Nad prchajícími se vznášely její obě děti a s nimi velký zástup chlapců z Betléma. Racheliny děti na ni volaly: „Pohleď, maminko, smíme ochraňovat dítě, v němž se jednou zjeví Mesiáš. Chráníme ho před zlem světa, které postihlo nás. Jak jsme šťastni, že můžeme být s ním!“

   Když Rachel procitla ze svého snu, uklidnila se. Šla ke všem matkám v Betlémě a také je utěšovala.

   Když si později Heroda odnesla Smrt, řekl Boží anděl ve snu Josefovi: Vstaň! Vezmi dítě a Marii. Vraťte se zpět do izraelské země. Josef poslechl a s Marií a dítětem Ježíšem se vrátil do Izraele, kde se v Nazaretě usadili. (Mt 2,13-23)

* Citace z podkrkonošské Tříkrálové hry.

Prosinec, 2015

   Lucie S. Groverová píše v prosincovém čísle o Pizzetkách, sukénkách probouzejících ženskost. Přečtěte si, jak probuzení proběhlo u ní.

O jedné krajkové sukénce aneb Jak jsem se z matky stala zase ženou

„Oblečení.“ Co to vlastně je? Proč to je?

Aby nám nebyla zima? Abychom světu ukázali, jak na tom finančně vlastně jsme, tím že oblékáme tu kterou značku? Abychom byli sami sebou a oblečením tomu dali tu poslední pomyslnou „tečku“?

Tenhle článek by asi nevznikl, i když jeho obsah kolem mne krouží už téměř dva roky, nebýt jedné ženy Veroniky, která se na mne obrátila s dotazem ohledně kojení. Pokud jde téma „kojení“ mimo vás, tak upozorňuji, že je ve skutečnosti možná spíš o sexu, o vášni, o blahu, o sebelásce… a také o jedné sukénce, která mne po létech věnovaných mateřství zcela jistě a neodkladně zase přivedla k mému ryzímu Žen (st) VÍ.

Ale pěkně po pořádku…, anebo trochu pozpátku?

Jelikož jsem mámou pěti dětí, už nějakou dobu hodně času věnuji oblasti mateřství. Téma samo o sobě dost obsáhlé a paleta zkušeností tím pádem pestrá. Mé osobní mateřství nekončí pouze u mých dětí, ale šíří se dál prostřednictvím článků, knih a mimo jiné i živých sdílení v Domě osobního rozvoje Maitrea.(ten „dům“ se vším všudy je skvělý).

A právě na onom místě jsem poprvé spatřila sukénky s názvem Pizzetky. Sukénky krásné, lehoučké, barevné… SEXY.

Visely pěkně jedna vedle druhé a já je prvních několik měsíců pouze registrovala periferním viděním. Cosi uvnitř mne chtělo ke stojanu, ale hlava vysílala nadpisy vybarvené pěkně červenými písmenky „TO UŽ NENÍ PRO TEBE“. Bylo mi tehdy čtyřicet, mému muži se pozvolna blížila padesátka (stále se ještě blíží:-)) a děti byly ve věku od 14 do 2 let.

Nejmladší dítko jsem ještě kojila a vizi sebe samé v některé z těch sukének ne a ne někam napasovat.

Jak šel čas, dovolila jsem si kolem nich projít alespoň blíž. Nechat cosi zašimrat v mém podbřišku a zase vystoupat do jiného patra… Tam do těch dveří s nápisem Lucie S. Groverová… matka pěti dětí…

Možná tak někdy po roce jsem si dovolila na sukénky šáhnout a světe div se, před očima se mi rozjela scéna s ložnicí osvícenou svíčkami… já a můj muž… JEDNO VELKÉ BLAHO.

Vůbec se vám nesnažím namluvit, že od té doby, co máme děti, nezažíváme s mužem TO výše zmíněné. Nic méně je pravdou, že období „malých dětí“ je především obdobím „malých dětí“ a naše ložnice je podobná spíše líhni, kde se pod rodičovskými křídly naprosto sebe-vědomě (svých potřeb si vědomých a své potřeby naplňující) hřejí malá kuřátka. Naše láskyplná splynutí tak nabírají podobu věčného dobrodružství, srovnatelného s obdobím prvních lásek – ryzí přítomná improvizace tam, kde (a kdy) to zrovna jde…

Všechno má svůj čas. Každé období má svůj smysl. Každé období má svůj konec.

Každý proces se vyvíjí a tak se děje i mně samé.

Jednoho dne mne oslovuje Michaela Meera, autorka právě oněch sukének Pizzetek, zda bych se ujala kmotrovství těhotenské kolekce.

Lucie S. Groverová… matka pěti dětí… těhotenské Pizzetky… „ANO, to by šlo,“ vysílá zprávu můj mozek.

(Můj) chytrý rádce, ale zlý pán však nepočítá s variantou, která nastane. Sedíme s Michaelou u stolu a probíráme možný obsah křtu, když se ona krásná žena zvedne, sundá z věšáku jednu sukénku a vkládá mi ji do rukou. Neříká nic, jen mi upřeně hledí do očí (mám to moc ráda, tak málo lidí to v dnešní době dělá. Bojíme se „se vidět“?).

Celá místnost se mi zatočí před očima. Je to ta MOJE. Celou věčnost tady na ni hledím a vždy

si s úlevou oddychnu, když zrovna na stojanu není. Není co řešit.

TEĎ už také neřeším.

Míša mne vybízí, ať si sukénku vyzkouším. Netuší, že se ve mně rozehrává hluboce uložený příběh, který ještě ani já sama nejsem schopna v tu chvíli vědomě pojmout.

Odcházím s tyrkysově zeleným balíčkem v ruce jakoby v nějakém oparu. Mozek vůbec nechápe, co se děje, zatímco tělo hřejivě vibruje. Procházím kolem restaurace Maitrea a mám velký hlad. Že by nějaké dobré raw food? Mám za sebou hodiny individuálních konzultací včetně čtyřhodinového programu – když jsem v šestnácti letech odešla z domova, jeden rok jsem se živila vykládáním metrákových pytlů s cukrem z vagónů – únava fyzická naprosto srovnatelná s únavou mentální.

Můj mozek hlásí cosi o nutnosti „šetřit“. Vždyť přeci víš, že ten potřebuje džíny, ta kecky a co ty už dva roky slíbené kolečkové brusle????

Raw food odkládám a pluji na vlnách tyrkysového rauše kamsi do centra srdce Evropy.

Balíček je dost neodbytný. V prvním McDonaldu ze sebe strhávám indické sukňo-kalhoty a oblékám krajkovou Pizzetku.

Cosi tady neladí. AHA. Kalhotky. Jsou téměř větší než je suknička sama a dávají o sobě dost vědět.

Hluboce ukrytý příběh v podobě viditelných obrysů mého spodního prádla na tenoučké sukénce nabírá na akčnosti.

V mém mozku je chaos. Ten kousek prádla je vlastně ve skutečnosti mojí (nevlastní) mámy.

„Hele, já jsem si je jednou koupila a jsou mi malé, chceš je?“ Jsou bavlněné, působí útulně a mám zrovna menstruaci… tak nějak mi v tom období sedí. Beru je.

Proč je mám (ale nyní)? PROČ??? No jsou takové nějaké „(nevlastně) mateřské“anti-koncepční, dalo by se říct.

V mém těle probíhá souboj. Kalhotky versus sukénka. Obojí očividně kombinovat nelze.

Sukénka vyhrává a já se opět vydávám do ulic města pražského. Jdu jiným směrem, než jsem chtěla. „Kecky prodávají jinde, kam jdeš???“

Po dvou hodinách se vracím zpátky, odkud jsem vyšla. Dům osobního rozvoje. Restaurace. Raw food a za stolem sedící (už dávno jedící) Michaela Meera.

Zdá se, že příběh může skončit a ti – kdo chtěli porozumět – rozumí.

Přeci jen ještě malý dovětek.

Pizzetku si slavnostně oblékám na jarní rovnodennost a svátek mého muže. Už vím, proč ji mám, ale ještě si potřebuji odžít situaci, která ten den nastává.

Jelikož celý den trávíme s dětmi, Pizzetka docela zápolí o přežití. Přežívá malého Adama věčně usazeného na mém klíně. Přežívá výpravu do lesa i bojovku, kdo dřív projde neposekaným obilím…

Večer vyhazuji rozervané punčocháče a natahuji indické bezpohlavní kalhoty. Tak takhle ne.

JINAK.

O pár měsíců později ukončuji zcela vědomě kojení. Všechno má svůj čas. Všechno má svůj smysl.

Každé období má svůj konec… A já mám svoji PIZZETKU. Mám „JI“ ráda.:-)))))))

Prosinec, 2015

    V prosincovém čísle sesbírala Beáta příběhy dobrovolníků, co se rozhodli pomoci jiným, protože sami mají všeho dost. Příběhů bylo tolik, že jeden se nevešel. Možná proto, že přišel z veliké dálky. Obrázky k němu, ze sirotčinců z Kambodže, najdete tady.

Pavla:

Procestovali jsme Thajsko, Barmu, Laos, Vietnam a nakonec jsme se na pár týdnů usadili v Kambodži. Dost jsme toho před cestou načetli, i přesto nám tahle krásná a přitom krutá země připravovala překvapení na každém kroku. Lidi, kteří prošli zkušeností režimu Rudých Khmerů, patrně už nemůže nic vyděsit. A tak s pokorou a obrovskou nadějí přijímají často velmi těžký život v podmínkách pro nás nepředstavitelných. A to nejen dospělí, ale především děti – děti ulice, jimž rodiče vzaly nemoci, bída, drogy.

V hlavním městě Phnom Penh jsme vyhledali náš první sirotčinec. Pár polorozpadlých domků z překližek a vlnitého plechu, mezi nimi nevábně působící prostranství určené pro dětské hry. Ještě jsme ani nepřekročili bránu a děti se k nám seběhly, začaly nás tahat za ruce, objímat a jeden přes druhého na nás volaly "I love you". Byli jsme zaskočení, jak by také ne. Až o dost později jsme pochopili, že to je jejich práce. Ano, práce. Děti musí být k cizincům, kteří k nim zavítají, milé, vstřícné, a patřičně rozkošné a politováníhodné. Potřebují totiž peníze. Kambodža nemá žádný stálý program, který by přispíval na chod sirotčinců (a že jich tam je nepřeberně). Ty závisejí jen na občasné pomoci cizích nevládních organizací a právě na dobrovolnících.

V phnompenském sirotčinci šlo tedy hlavně o to, abychom přispěli nějakou částkou, samozřejmě v dolarech, čímž mohlo klidně naše dobrovolničení skončit. S tím jsme nesouhlasili a víceméně donutili správce, aby s námi připravil jakýs takýs program, který bychom mohli zrealizovat. Domluvili jsme se, že nakoupíme sazenice lilků a malých zelených papriček, půdu, hnojiva a spolu s dětmi vybudujeme malou zeleninovou zahrádku. Nakoupili jsme tedy, co bylo potřeba, a pustili se do práce. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že správce dochází do sirotčince jen občas a děti se o sebe vlastně starají samy.

I přes tuto zkušenost jsme to nevzdali. Další naší zastávkou byl Siam Reap, kde to naštěstí bylo úplně jiné kafe. Jednoho dne k nám přistoupila krásná holčička a podala nám nějaký letáček. Byla to pozvánka na taneční vystoupení pořádané jedním z místních sirotčinců. Zajásali jsme a hned další den se tam vypravili. Představení bylo okouzlující, děti nesmírně šikovné a krásné. Všechny vypadaly zdravě, vesele a spokojeně. Hned ten samý večer jsme se domluvili s paní ředitelkou na tom, co můžeme dělat. Já jsem učila angličtinu a manžel se mezitím staral o menší děti, vymýšlel jim hry a všelijak je zabavoval. Tady už to fungovalo trošku jinak. Ani tento sirotčinec sice nedostával žádné dotace od státu, ale díky podnikavosti paní ředitelky se o něj staralo hned několik cizích nevládních organizací, procházela jím spousta dobrovolníků z celého světa a dobře zorganizovaná taneční představení pro turisty také nějaké peníze přinášela.

Siamrepský sirotčinec jsme opouštěli jen hodně neradi a nebýt toho, že nás tlačil čas, zůstali bychom určitě déle. Bylo nám tam moc fajn, děti nás mezi sebe opravdu přijaly (z prvotního "I love you" bylo "Pavla, Roman, thank you so much" snad míněné upřímně), trávili jsme s nimi celé dny, večery, jedli jsme spolu, spolu jsme připravovali jídlo, pracovali, učili se, hráli si. Jsme nesmírně vděční za tuhle zkušenost, která nám mimo jiné připomněla, že toho světu můžeme dát ještě mnohem mnohem víc.

Děkujeme!

Říjen, 2015

V hlavním tématu říjnového čísla vám představujeme několik jedinečných tvůrců jedinečné módy. 

A zde je přehlídka jejich výtvorů.

Říjen, 2015

V říjnovém vydání píšeme mimojiné o projektu Rozšířená rodina, podporující vznikání širších a hlubších svazků mezi přáteli, v komunitě, mezi sousedy, nahrazující tak dětem dříve běžnou velikou rodinu.

Duchovním otcem myšlenky Rozšířené rodiny je pan Vratislav Hlásek, který na přední místo v žebříčku svých hodnot klade svobodu člověka. Jeho vize jsou právě na ní založené a stačí ho chvíli poslouchat a začne se i vám před očima rýsovat budoucnost, kde všichni žijeme svorně ve svobodě, lásce, vzájemné pomoci... Možná je to i tím jeho čarovným hlasem. Však si ho poslechněte sami.

Září, 2015

Cykličnost žen, čtyři pravidelně se opakující fáze během přirozeného menstruačního cyklu a s nimi spojená ženská promnělivost je hlavním tématem zářijového čísla PrDoČasu.

Pro ty, které by se chtěly o své cykličnosti dozvědět více, zmapovat si ji, je zde ke stažení kulatý kalendář od Barbory Zemanové, který můžete použít jako zápisník svých každodenních proměn.  

Menstruační kalendář slouží k zaznamenávání a sledování vašeho měsíčního cyklu. Můžete poznat vaše fáze jako Panna, Matka, Čarodějka a Vědma.

Do vnitřních koleček si zapište číslo prvního dne vašeho cyklu, do dalšího políčka datum začátku vašeho cyklu a pak si můžete určit, jakou oblast chcete sledovat. Kreativně si můžete určit různé symboly pro fyzickou zdatnost, např. +++ plná fyzická aktivita, ++ poloviční fyzická aktivita, + únava, nebo si zapisovat pohlavní styk, do dalšího políčka např. změnu nálad a chování. Zaznamenávat je možno také změnu sexuálního chování, schopnosti koncentrace, duševního naladění. Na závěr také můžete kolo vybarvit a přidat tak jednotlivým fázím barevnost.

Když si budete zaznamenávat minimálně 6 cyklů po sobě, zjistíte určitou podobnost v chování, která se mění většinou po týdnu a odpovídá biologii menstruačního cyklu.

Na závěr ještě pár zajímavých odkazů k tématu přirozeného menstruačního cyklu a hormonální antikoncepci, o kterých určitě napíšeme v budoucnu více.

Film slovenské dokumentaristky Diany Fabiánové Měsíc v nás zabývající tabuizaci menstruace a přístupu společnosti v západním světě.

Prezentace psychosomatické gynekoložky Heleny Máslové na brněnském TedX 2014 o české neplodnosti a s tím spojeném českém prvenství v užívání hormonální antikoncepce.

Srpen, 2015

Do tištěné osmičky se nám vloudil šotek. Tentokrát snědl dodatek k receptu od Beáty na fazolkový salát. V závěru chybí recept na pastu. Tady je celý recept ještě jednou.

Fazolkový salát s olivami

Na 4 porce:
1,5 l vody
1 lžíce hrubé soli
450 g čerstvých (mohou být i mražené) zelených fazolek
75 g pasty z oliv a sušených rajčat
½ lžíce červeného vinného octa
½ lžičky kuchyňské soli
špetka mletého bílého pepře
60 ml olivového oleje
½ šálku na čtvrtky pokrájených cherry rajčat
½ šálku pokrájených oliv bez pecek

Tento salát je úžasně letní, svěží a barevný. Dopřejte si svou dávku vitaminů třeba k večeři, nakopne vás to do dalšího prázdninového dne ☺.
Do hrnce nalijeme vodu, přisypeme sůl a až ji přivedeme k varu, přidáme zelené fazolky, které na mírném ohni vaříme 5 minut. Mezitím si připravíme zálivku z olivové pasty (recept na ni viz. níže), octa, kuchyňské soli, pepře a olivového oleje.
Fazolky slijeme a ještě horké vložíme do mísy a promícháme se zálivkou. Přidáme rajčata a olivy a znovu promícháme, aby se zálivka hezky dostala všude. Salát necháme odpočívat při pokojové teplotě nejméně 30 minut a teprve potom podáváme.

Olivy se sušenými rajčaty:
Na 750 ml potřebujeme 1 šálek černých oliv bez pecek, ½ šálku sušených rajčat naložených v oleji, 1 lžíci čerstvého oregana, 2 stroužky česneku a 250 ml olivového oleje. Polovinu oleje a všechny ostatní přísady rozmixujeme a pak přidáme zbývající olej. Hotovou pastu zavřeme do vzduchotěsné sklenice a skladujeme v ledničce, kde vydrží měsíc. Hodí se do salátů, nebo jen tak na chleba.

Zdroj inspirace: Olivy, autor Avner Laskin

Červen, 2015

I v Pravém domácím časopise se našlo místo na trochu toho umění. Navíc trochu zeleného. Tady je ještě nášup fotek artefaktů ze žluté popelnice od Veroniky Richterové, ze starého železa od Čestmíra Sušky a z kartonů od vajec a vyplavenin z moře od Ivana Komárka.

Červen, 2015

Procedura od Katky Horáčkové na oči unavené z počítače a prachu města se do červnového rozhovoru už nevešla, a tak je tady. Tak, jak z ní vytryskla.

Vezme se ghí. (Přečištěné máslo.)

Nejlépe vědomě vyrobené ghí,  v dobrý čas, třeba když je úplněk, protože v ájurvédě má každá věc obrovský význam, protože to vlastně posiluje nebo potencuje to, co to může dělat. Takže je rozdíl, jestli někdo dělá ghí a ví proč a pro koho, nebo jestli ho koupí v krámě z mrazáku. Dá se to samozřejmě ještě nějak očistit a zpívat atd. To máslo by mělo být z krávy, která žije venku, která není chovaná vevnitř, protože to mléko má úplně jiné složení, když ta kráva žere trávu, anebo když žere zrní. Normálně by se kráva k zrní vůbec nedostala. No, když jsou vevnitř ve chlívě, což je většina ještě, bohužel, českých kravínů, tak jsou krmené směsí, která je ze siláže a siláž je zase něco jiného než čerstvá tráva nebo seno.

Takže ta procedura. Z cizrnového těsta, z cizrnové mouky a vody, se udělají na oči takové brýle ze smyčky, a vleže se do nich naleje vlažné ghí. Oči jsou zprvu zavřené, a potom je do toho ghí otevřeš a ono to vyživuje.

Je taky důležité, kterou hodinu dne člověk pracuje s očima. Po desáté hodině je dvakrát větší únava.

Květen, 2015

"Jsme parta mamin a mimin, co spolu už nějakou tu dobu pečou a tak nějak tlačí tu káru plnou různě starých a těžkých potomků a buchet vpřed," začíná článek Vandy Marečkové.

Je o ní a jejích kamarádkách, které prý, když se potkají, tak zpívají. Kdykoli a kdekoli. "Zpíváme rády, spolu, krásně, živelně, falešně, mnohohlasně, nahlas i potichu, s dětmi. A děti u toho bryndají, slintají, zpívají, perou se, čůrají, tančí, rozhazují hračky, mazlí se, křičí."

Jak to je se zpíváním královniček dál, co to královny, králky jsou, to si přečtěte v květnovém PrDoČasu. Ale protože zvuk se tištěnou formou těžko zprostředkuje, tady je pár ukázek starých nových písní od mamin a dětí z Tišnovska k poslechu. A nebojte se k nim přidat. Ať už jste zrovna v kuchyni, koupelně, nebo někde venku...

www.tvorba.org

Duben, 2015

Líbilo se vám vege téma v dubnovém čísle? Pokud byste se chtěli alespoň týden stravovat vegansky a nevíte, jak do toho, tady je týdenní vzorový jídelníček. Sestavila ho pro vás Zuzka Švédová. Do tištěné verze se sice nevešel, ale takhle ho budete mít po ruce alespoň on-line.