Duben, 2016

Vztah matky a dcery, ať je jakýkoli, je síla. A hodně silných příběhů přišlo i od našich čtenářek. Najdete je v hlavním tématu dubnového čísla.

Pouto mezi matkou a dcerou však tvoří i každodenní maličkosti. Chvilky, kdy jedna druhé rozumíme, kdy se jedna od druhé učíme, kdy si jedna na druhou vzpomeneme. Zde je několik takových láskyplných chvilek. Děkujeme za ně. Matkám i dcerám.

Marie:

Moje maminka s námi zůstává už pětatřicet let jenom ve vzpomínkách, jelikož stejně jako většina jejích sourozenců podlehla rodovému prokletí – rakovině, a to přímo na Štědrý den, takže od té doby pro mě mají Vánoce smutný nádech.

Když se vrátím do doby svého dětství a dospívání, mám na svoji maminku dochovány jenom pěkné vzpomínky. S tatínkem pocházeli z Valašska ze zemědělských rodin. Život v tomto kraji nebyl nikdy peříčko, lidé obdělávali kamenité a hornaté grunty, byla to opravdu dřina, ale o to laskavější byla jejich srdce. Nejenže se sami nadřeli na vlastních hospodářstvích, ještě byli ochotni pomoci například při sklizňových pracích druhým – sousedům, příbuzným i známým. 

A taková byla i moje maminka. Její hlavní úlohou bylo vychovat čtyři děti. Přitom pracovala na statku, v domácnosti, na zahradě a později také při stavbě domu ve vsi. Byla to opravdu velká dřina a já musím jenom obdivovat, jak to všechno zvládala a přitom si nikdy na nic nestěžovala. Možná to bylo díky tomu, že měla pevnou víru.

Je škoda, že těžká nemoc její život ukončila příliš brzy a nemohla mi být po ruce v době, kdy jsem ji tolik potřebovala, třebaže jsem už byla dospělá. Mamince vděčím za předání daru víry, lásky k lidem,zemi – půdě a vlastně také eko – bio – životu. Za to, že jsem se nikdy neštítila žádné práce a pomoci druhým. Určitě bylo pozitivní, že nás už v dětství rodiče zapojovali do domácích prací, které byly přiměřené pro děti.

Příští rok by maminka oslavila 90. narozeniny. Oslava se konat nebude, ale určitě na ni budeme ještě více vzpomínat. Ostatně – mnohé zážitky z mého dětství jsou stále ještě živé, byť já sama jsem už třínásobná babička.

Jitka:

Je červen, teplý, téměř letní den. Na zahradě na houpačce zobeme třešně. Tři generace žen: babička, matka (v té chvíli už téměř dvojnásobná) a dcerka. Máma s babičkou si povídají, proberou toho spoustu. Nakonec se hovor vždycky stočí na muže. Babička si typicky stěžuje na dědu, že je pořád pryč, mimo jiné. „Taky bych byla furt pryč, kdybych měla víc kamarádů. Ale já žádné kamarády nemám,“ uzavírá posmutněle. Máma má v tu chvíli pocit, že přehání, ale mlčí, neví, co na to říct.

Vnučka, ani ne tříletá drobná blondýnka s plnou pusou třešní, se najednou rázně zapojí do hovoru: „Ale máš, babi, kamarády, máš mě a mámu, my s tebou kamarádíme.“ To babičku viditelně potěší.

Dál se cpeme třešněmi, houpáme se a spokojeně mlčíme.

Takhle my to máme. Jsme spolu podivně provázané. Když jedna upadne, stáhne s sebou druhou. Když druhá rozkvete, začne se první nebo třetí také rozvíjet. Zrcadlíme se navzájem. Ženy. Matky a dcery. Babičky a vnučky. Milenky a manželky. Sokyně i kamarádky. Víly i divoženky. My ženy máme svůj vlastní svět, kam za námi muži často ani nemohou. Pojí nás víc než jen přátelství.

Petra:

Rodinné tradice, které se dědí z matky na dceru, jsou fajn věc a je dobré je respektovat, ale občas neškodí se nad nimi trochu zamyslet. Jistě jste někde slyšeli tento vtip, je poměrně známý: Žena dělá štrůdl. Dá vždycky závin na pekáč a uřízne patku. Muž ji chvíli pozoruje a pak se zeptá: „Proč pořád krájíš ty patky?“ Žena se zamyslí a odpoví: „Nevím, moje matka to tak dělala.“ Muž volá tchýni:
„Maminko, proč vždycky krájíte u štrůdlu patky?“ A tchýně odpoví: „Protože mám malý pekáč…“

Když jsem tento vtip četla poprvé, dobře jsem se u něj pobavila.

Onehdy jsme s mým mužem pekli. Dělali jsme zrovna sníh z vaječných bílků a já mu říkám: „Dej tam špetku soli.“ „A proč?“ zeptá se on. Zamyslela jsem se: „Já nevím, máma to tam vždycky dávala. Asi se to bez toho neušlehá.“ „To je zajímavé, já to celý život dělám bez soli,“ říká můj muž. Nelením a volám mamce: „Mami, proč se dává do sněhu z bílků špetka soli?“ Mamka chvíli přemýšlí a pak říká: „No, já myslím, že by to tam ani být nemuselo. Ale moje máma to tam vždycky dávala, tak to dělám stejně.“

A je to také důkazem toho, že nic se nemá brát příliš vážně.