Prosinec, 2015

   Lucie S. Groverová píše v prosincovém čísle o Pizzetkách, sukénkách probouzejících ženskost. Přečtěte si, jak probuzení proběhlo u ní.

O jedné krajkové sukénce aneb Jak jsem se z matky stala zase ženou

„Oblečení.“ Co to vlastně je? Proč to je?

Aby nám nebyla zima? Abychom světu ukázali, jak na tom finančně vlastně jsme, tím že oblékáme tu kterou značku? Abychom byli sami sebou a oblečením tomu dali tu poslední pomyslnou „tečku“?

Tenhle článek by asi nevznikl, i když jeho obsah kolem mne krouží už téměř dva roky, nebýt jedné ženy Veroniky, která se na mne obrátila s dotazem ohledně kojení. Pokud jde téma „kojení“ mimo vás, tak upozorňuji, že je ve skutečnosti možná spíš o sexu, o vášni, o blahu, o sebelásce… a také o jedné sukénce, která mne po létech věnovaných mateřství zcela jistě a neodkladně zase přivedla k mému ryzímu Žen (st) VÍ.

Ale pěkně po pořádku…, anebo trochu pozpátku?

Jelikož jsem mámou pěti dětí, už nějakou dobu hodně času věnuji oblasti mateřství. Téma samo o sobě dost obsáhlé a paleta zkušeností tím pádem pestrá. Mé osobní mateřství nekončí pouze u mých dětí, ale šíří se dál prostřednictvím článků, knih a mimo jiné i živých sdílení v Domě osobního rozvoje Maitrea.(ten „dům“ se vším všudy je skvělý).

A právě na onom místě jsem poprvé spatřila sukénky s názvem Pizzetky. Sukénky krásné, lehoučké, barevné… SEXY.

Visely pěkně jedna vedle druhé a já je prvních několik měsíců pouze registrovala periferním viděním. Cosi uvnitř mne chtělo ke stojanu, ale hlava vysílala nadpisy vybarvené pěkně červenými písmenky „TO UŽ NENÍ PRO TEBE“. Bylo mi tehdy čtyřicet, mému muži se pozvolna blížila padesátka (stále se ještě blíží:-)) a děti byly ve věku od 14 do 2 let.

Nejmladší dítko jsem ještě kojila a vizi sebe samé v některé z těch sukének ne a ne někam napasovat.

Jak šel čas, dovolila jsem si kolem nich projít alespoň blíž. Nechat cosi zašimrat v mém podbřišku a zase vystoupat do jiného patra… Tam do těch dveří s nápisem Lucie S. Groverová… matka pěti dětí…

Možná tak někdy po roce jsem si dovolila na sukénky šáhnout a světe div se, před očima se mi rozjela scéna s ložnicí osvícenou svíčkami… já a můj muž… JEDNO VELKÉ BLAHO.

Vůbec se vám nesnažím namluvit, že od té doby, co máme děti, nezažíváme s mužem TO výše zmíněné. Nic méně je pravdou, že období „malých dětí“ je především obdobím „malých dětí“ a naše ložnice je podobná spíše líhni, kde se pod rodičovskými křídly naprosto sebe-vědomě (svých potřeb si vědomých a své potřeby naplňující) hřejí malá kuřátka. Naše láskyplná splynutí tak nabírají podobu věčného dobrodružství, srovnatelného s obdobím prvních lásek – ryzí přítomná improvizace tam, kde (a kdy) to zrovna jde…

Všechno má svůj čas. Každé období má svůj smysl. Každé období má svůj konec.

Každý proces se vyvíjí a tak se děje i mně samé.

Jednoho dne mne oslovuje Michaela Meera, autorka právě oněch sukének Pizzetek, zda bych se ujala kmotrovství těhotenské kolekce.

Lucie S. Groverová… matka pěti dětí… těhotenské Pizzetky… „ANO, to by šlo,“ vysílá zprávu můj mozek.

(Můj) chytrý rádce, ale zlý pán však nepočítá s variantou, která nastane. Sedíme s Michaelou u stolu a probíráme možný obsah křtu, když se ona krásná žena zvedne, sundá z věšáku jednu sukénku a vkládá mi ji do rukou. Neříká nic, jen mi upřeně hledí do očí (mám to moc ráda, tak málo lidí to v dnešní době dělá. Bojíme se „se vidět“?).

Celá místnost se mi zatočí před očima. Je to ta MOJE. Celou věčnost tady na ni hledím a vždy

si s úlevou oddychnu, když zrovna na stojanu není. Není co řešit.

TEĎ už také neřeším.

Míša mne vybízí, ať si sukénku vyzkouším. Netuší, že se ve mně rozehrává hluboce uložený příběh, který ještě ani já sama nejsem schopna v tu chvíli vědomě pojmout.

Odcházím s tyrkysově zeleným balíčkem v ruce jakoby v nějakém oparu. Mozek vůbec nechápe, co se děje, zatímco tělo hřejivě vibruje. Procházím kolem restaurace Maitrea a mám velký hlad. Že by nějaké dobré raw food? Mám za sebou hodiny individuálních konzultací včetně čtyřhodinového programu – když jsem v šestnácti letech odešla z domova, jeden rok jsem se živila vykládáním metrákových pytlů s cukrem z vagónů – únava fyzická naprosto srovnatelná s únavou mentální.

Můj mozek hlásí cosi o nutnosti „šetřit“. Vždyť přeci víš, že ten potřebuje džíny, ta kecky a co ty už dva roky slíbené kolečkové brusle????

Raw food odkládám a pluji na vlnách tyrkysového rauše kamsi do centra srdce Evropy.

Balíček je dost neodbytný. V prvním McDonaldu ze sebe strhávám indické sukňo-kalhoty a oblékám krajkovou Pizzetku.

Cosi tady neladí. AHA. Kalhotky. Jsou téměř větší než je suknička sama a dávají o sobě dost vědět.

Hluboce ukrytý příběh v podobě viditelných obrysů mého spodního prádla na tenoučké sukénce nabírá na akčnosti.

V mém mozku je chaos. Ten kousek prádla je vlastně ve skutečnosti mojí (nevlastní) mámy.

„Hele, já jsem si je jednou koupila a jsou mi malé, chceš je?“ Jsou bavlněné, působí útulně a mám zrovna menstruaci… tak nějak mi v tom období sedí. Beru je.

Proč je mám (ale nyní)? PROČ??? No jsou takové nějaké „(nevlastně) mateřské“anti-koncepční, dalo by se říct.

V mém těle probíhá souboj. Kalhotky versus sukénka. Obojí očividně kombinovat nelze.

Sukénka vyhrává a já se opět vydávám do ulic města pražského. Jdu jiným směrem, než jsem chtěla. „Kecky prodávají jinde, kam jdeš???“

Po dvou hodinách se vracím zpátky, odkud jsem vyšla. Dům osobního rozvoje. Restaurace. Raw food a za stolem sedící (už dávno jedící) Michaela Meera.

Zdá se, že příběh může skončit a ti – kdo chtěli porozumět – rozumí.

Přeci jen ještě malý dovětek.

Pizzetku si slavnostně oblékám na jarní rovnodennost a svátek mého muže. Už vím, proč ji mám, ale ještě si potřebuji odžít situaci, která ten den nastává.

Jelikož celý den trávíme s dětmi, Pizzetka docela zápolí o přežití. Přežívá malého Adama věčně usazeného na mém klíně. Přežívá výpravu do lesa i bojovku, kdo dřív projde neposekaným obilím…

Večer vyhazuji rozervané punčocháče a natahuji indické bezpohlavní kalhoty. Tak takhle ne.

JINAK.

O pár měsíců později ukončuji zcela vědomě kojení. Všechno má svůj čas. Všechno má svůj smysl.

Každé období má svůj konec… A já mám svoji PIZZETKU. Mám „JI“ ráda.:-)))))))