Březen, 2016

První část rozhovoru s Petrou Yamunou Wolf, kde se mimo jiné dozvíte, co znamenají její jména a proč si vybrala právě příjmení Wolf, najdete v březnovém PDČ. Spolu s odpvědmi na vše kolem vaginálního mapování, které psychoterapeutka Yamuna také dělá.

Teď se ale ponoříme do její šamanské osobnosti.

Yamuno, kromě toho, že jsi vystudovaná psycholožka, jsi i šamanka?

Asi ano, ale já nemám ráda škatulky. Už přes čtyři roky spolupracuji s několika šamany z Ekvádoru, dostávám postupně vyšší a vyšší zasvěcení, nové možnosti. Dříve jsem to brala více přes medicínu, využívala více sílu rostlin, tabáku a ajahuasky. Teď se začínám obracet ke core šamanismu, který využívá bubínek, chřestidlo, kdy se jednodušší formou dostáváš do změněných stavů vědomí, změníš vlny vědomí. Je to jemnější a pro mne vědomější proces. Bylinky si proces řídí samy a z jimi změněného stavu vědomí je pak „těžší“ cesta zpátky.

Kdo je vlastně šaman? Já si úplně bláhově představuji polonahého muže s čelenkou, co tančí kolem ohně a vyhání zlé duchy…

Když v Ekvádoru někoho nazveš šamanem, je to pro něj urážka. Šaman je nejnižší kategorie těch, které my nazýváme šamany. To jsou ti, kteří své schopnosti využívají i zle, stávají se pak bruchos. Nad nimi jsou jačakové a nad nimi ještě bankové, kteří ještě mají šest úrovní. Já jsem měla štěstí, že jsem pracovala s jedním z šesté úrovně banků. Jačakové léčí vysáváním ústy, očistou rostlinami, okuřováním atd. Společně s banky jsou „doktory“ pro tamní lidi, pomáhají jim v krajních situacích, kdy na ně nějaký bruchos poslal například jedový energetický šíp nebo další chuťovky. V Ekvádoru místní nechodí za šamany pro poznání jako někteří lidé na západě, co práci s rostlinami síly berou spíše jako turistiku. Oni přijdou, když jim jde o život. A v pralese vám jde o život vlastně neustále – je to největší trenažér na vědomou pozornost do bodu teď a tady.

V Ekvádoru jsi poznala i tu odvrácenou stranu šamanizmu, pití lektvarů, zlé šamany, málem se ti to hodně nevyplatilo…

Nechci a nemohu o tom veřejně mluvit, je to hodně osobní a není potřeba podporovat negativní energii, která se tam projevila. Ale jsem vděčná, že my si tu jen závidíme, něco si nepřejeme. Tam můžeš být ve vteřině mrtvá. Všechny negativní pohnutky v člověku umí svou energií více ovládat a zacílit na to, co chtějí zničit nebo nedobrovolně získat. Umí pracovat se svou třetí čakrou a záměrem, zároveň jsou spojení se vším kolem, vše tam totiž žije – rostliny, kameny a samozřejmě zvířata. Vše je protkané Velkým Duchem a oni s duchy komunikují a vyjednávají. Umí tedy lépe než my jít za svým cílem. My neumíme tak dobře pracovat se svým zaměřením. Oni mají i symbolické a materiální předměty, které jim posilují jejich schopnosti. A já jsem také nějaké dostala darem…

Říkalas, že mají silnou třetí čakru. Co představuje?

Třetí čakra je oheň, tvá energie, tvůj ochranný štít a zároveň síla jít za svým cílem, zaměřit se na něj a dosáhnout ho. Samozřejmě ne bez ohledu na ostatní.

Jak jsou na tom čeští muži s vnitřním ohněm?

Když jsem se vrátila, rozhlížela jsem se na letišti a říkala si, že si tu nemohu najít muže. Tady jsou buďto „zombii“, ve kterých není žádná energie ani plamínek, nebo jsou zženštilí. Nevědomí lidé jsou tu často jen ve spodních čakrách. Jen řeší – chci se najíst, vyspat a uspokojit svoje sexuální potřeby – zvířátka bez jakéhokoli přesahu. Když jim někdo dá levnější knedlo-vepřo-zelo, tak jsou z toho „vydřený“. Nebo jsou tu zas totálně neuzemnění jedinci, ulítlí esoterici, co si létají jen někde ve výšinách a nejsou schopni řešit běžnou každodenní realitu. Nemáme ten střed a sílu ve vlastních rukou…

V čem je v Ekvádoru obyčejný život jiný?

Neřeší, co bylo. Ani co bude. Když jim zemře dítě, opláčou to, ale velmi rychle se otřepou, udělají oslavu, rituál pro pozvání nové duše a těší se znovu na to, co přijde. Kdyby se zastavili nebo ohlíželi, tak mohou umřít, doslova.
Tam jsem prožila velké cvičení toho, co je tady a teď, být se sebou v souladu. Umět si říct, teď jsem unavená, tak si jdu odpočinout, i když jsem slíbila, že někde budu. Jen je rozdíl mezi námi v tom, že já se aspoň omluvím, když dojde k nějaké změně, trvám na tom, že moje slovo platí, ale oni to neřeší. Neberou to, že něco domluvili, jako do kamene vytesaný slib. Když jim do toho něco vleze a v daný okamžik cítí, že je třeba udělat něco jiného, neřeší, že druhý člověk s tím počítal. Hodně dlouho jsem se s tímto přístupem musela vnitřně porovnávat, než mi došlo, že oni automaticky předpokládají, že i ten druhý cítí, že není ten správný čas na to, aby se stalo to, co bylo původně domluveno. A hlavně – oni na sebe neberou zodpovědnost za druhé lidi, mají ji stoprocentně jen za sebe. Pochopila jsem, že to byla asi nejsilnější „medicína“ celého mého pobytu v Ekvádoru. Být vždy v souladu se sebou a tady a teď vnímat, co je správné udělat, ti dodává sílu, protože děláš jen to, co je v tu chvíli pro tebe v pořádku. A zároveň to, že nejednáš na úkor druhých.

Tam asi žádné vaginální masáže nejsou potřeba…

Tam ne. I když se tam bohužel násilí na ženách děje. Ale ani nějaký komplikovaný porod tam neřeší. Berou to tak, jak to je. Je pro ně naprostá přirozenost být v souladu s přírodou. Od mala jsou vedeni k tomu stát se šamany. Pro léčení traumat pracují s jinými technikami a jinými dimenzemi.

Dříve jsi i vysávala zlou energii svýma rukama přes břicho klientů, podobně jako to dělají šamani. Proč už to neděláš?

Bylo to velmi náročné fyzicky, i na dalších úrovních. Musela jsem se pořád v mezičase čistit a rozhodla jsem se to dočasně stopnout, abych se jen nečistila, ale také žila. S očistami se totiž pojí spousta diet pro tělo a duši, odříkání různých potravin, ale i sexu. Teď zároveň cítím největším smysl v tom, že pomáhám ženám rozhýbat energii a vyndat staré strachy a traumata vaginálním mapováním.


www.psychoterapeutka.eu
www.mamjirada.com