Červenec 2016

Příběh jednoho léta, jedné české rodiny, která zkusila wwoofing na vlastní kůži. V úplné nezkrácené podobě, jak se do časopisu nevešel.

Jmenuji se Tereza Posekaná a jsem maminkou dvou malých dětí, Aničky (3,5) a Toníčka (1,5).
Letošní zimu jsme prožili tak trochu jinak než obvykle, totiž cestováním po Novém Zélandu.
Ne jako turisté, ačkoli i na to došlo, ale většinu času jako takzvaní woofeři, tedy dobrovolníci,
kteří za stravu a ubytování pracují čtyři nebo pět hodin denně a mají tím pádem možnost
poznat místa, kde zrovna žijí, a zejména jejich obyvatele hodně zblízka. Není to tak dlouho, co
jsme teprve dospali naše nedospánky po náročné cestě zpátky do Evropy, ale už teď můžu s
jistotou říct, že ten půlrok na opačné straně naší krásné modré planety nám dal strašně moc.

ÚVOD: DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ

Inspirace k naší cestě přišla ve žlutém autobuse cestou do Prahy, na začátku mého prvního
víkendu po roce a půl, který jsem směla prožít sama bez své dcerky, tehdy jeden a půl-leté
Aničky. Toníček tou dobou ještě plul v mém břiše. Jak jsem tak listovala časopisem, který je
v autobusech STUDENT AGENCY zdarma k prohlížení, narazila jsem na článek od manželů
Gajdošových, kteří minulou zimu odcestovali na tři měsíce na Nový Zéland. O svých
zkušenostech a inspiraci, kterou jim cesta na jižní polokouli přinesla, píšou na poutavém
blogu www.lifereset.sk. Ten jsem si prohlédla až mnohem později. V tuto chvíli mi stačilo
jediné – uvědomění, že i s malými dětmi (3 a 2 roky) se dá podniknout velká cesta. To stačilo.

Semínko bylo zaseto, i když trvalo ještě více než rok, než začalo klíčit.

Doma jsem o článku pověděla svému muži Lukimu. Informace ho zaujala, ale pak nějak
zapadla v naše každodenním všedním koloběhu. Ani nevím, kdo a kdy začal o nápadu zase
mluvit a jak se zrodilo rozhodnutí, opustit na půl roku naše životy na starém kontinentu a
vydat se do světa na zkušenou. Nastalo období zjišťování informací, z nichž většina nebyla
právě povzbudivá. Začali jsme počítat, na kolik by nás takový výlet přišel, dozvěděli jsme se,
že podmínkou pro udělení víza na Nový Zéland je pro čtyřčlennou rodinu hotovost 460 tisíc
(kde bychom tolik peněz vzali, proboha?!) a také, že woofing je na Novém Zélandu chápán
jako práce a pracovní víza jako rodina s dětmi nedostaneme.

Ale myšlenka a záměr v nás už byly tou dobou dost silné na to, abychom namísto důvodů
(proč ne) hledali způsoby (jak ano). Začali jsme intenzivně šetřit a dávat na naše
novozélandské konto osmnáct tisíc měsíčně (to znamenalo, že jsme žili v podstatě z mého
rodičovského příspěvku), a koupili si letenky do Aucklandu. S mojí mamkou jsme se
domluvili, že nám půjčí ten půl milion, který potřebujeme deklarovat, a Lukáš vyjednal se
svým zaměstnavatelem půlroční pracovní volno. Přihlásili jsme se do celosvětové sítě
dobrovolníků na www.woof.co.nz a začali oslovovat první potenciální hostitele. Moc nás
povzbudilo, že hned první odpověď, které se nám dostalo, byla kladná. A pak jsme se dlouho
prokousávali žádostí o půlroční turistické vízum pro celou rodinu, studovali dokumenty v
angličtině, platili nehorázné částky za certifikované překlady dokumentů (první ochutnávka
toho, jak nás naše zkušenost přijde draho) a pak žádost konečně odeslali a odevzdali celou
záležitost Pánu Bohu. A pak, nějaké dva nebo tři týdny před plánovaným odletem, se nám
vrátily naše pasy s kulatými zelenými razítky, která nás opravňovala ke vstupu do zaslíbené
země.

Nastala fáze neuvěřitelného chaosu, kdy jsme se snažili všechno honem zařídit a připravit tak,
abychom mohli na konci září skutečně odletět. Balení pro čtyřčlennou rodinu na půl roku byla
kapitola sama pro sebe, která trvala víceméně týden. Také uklizení a zazimování celého domu
byla pořádným oříškem. Nic se ale nevyrovnalo mojí panice z toho, že se můj sen právě stává
skutečností. Že mám na celých šest měsíců opustit svoji malou zemičku se vším, co je mi v ní
drahé, přervat všechny vazby a vydat se do neznáma. Ach, jak se ego bojí změn, zvlášť když
jsou přitom ohroženy jeho nejhlouběji uložené koncepty a možná i samotná jeho existence!

Ale těžko vyskakovat z rozjetého vlaku, všechny nitky už směřovaly k našemu velkému
dobrodružství a zklamala bych samu sebe, kdybych na poslední chvíli ucukla. A tak nás v
úterý 23. září naše malé autíčko dovezlo na letiště Václava Havla v Ruzyni, kde jsme naložili
všechnu naši bagáž (proboha, jak se s tímhle budeme šest měsíců vláčet cestama
necestama?!), s dojetím jsem se rozloučila se svojí dobrou maminkou a pak už s bušícím
srdcem a třesoucími se koleny nastoupila do letadla, které nás mělo na celý půlrok odnést do
dalekých a neznámých krajin.

KAPITOLA DRUHÁ: POHÁDKA O TŘECH KRÁLOVSTVÍCH

Sedím v letadle, už víc než deset hodin. Bolí mě zadek od dlouhého sezení a oči a hlava od
toho, jak jsem nevyspalá. Anička chruje na sedadle vedle mě, Toníček u Lukiho na hrudi.

Zrovna si říkám, že mě nic nepotěší víc než paprsek slunečního světla, doušek čerstvého
vzduchu a možnost pohybu. Pak se v letadle začnou otevírat okenice, nad mořem vychází
slunce a pod námi se uprostřed třpytivého moře zelenají dva ostrovy. Navzdory únavě se mě
zmocňuje obrovské vzrušení. A už stojíme na pevné zemi a štrádujeme si to chodbou,
doprovázeni švitořením novozélandských ptáčků z reproduktoru. Hladce procházíme všemi
obávanými kontrolami a už lačně nasáváme vlhký a slaný přímořský vzduch.

Přijíždí taxi s usměvavým maorským řidičem, Andulka se rozpláče, že chce na Nový Zéland.

(Myslí si, chudinka, že Nový Zéland znamená moře a je zklamaná, že se teď hned
nepojedeme do moře vykoupat). A už sedíme v taxíku, nosy přilepené na sklo a nasáváme tu
jinakost: hltáme lidi, stromy, domy, zkrátka všechno, co cestou míjíme. A samozřejmě se
nevyhneme srovnávání a samozřejmě máme pocit, že všechno, co vidíme, je lepší než
všechno, co známe z domova - tráva se nám zdá zelenější, vegetace bujnější, domy a ulice
upravenější a lidé usměvavější a vřelejší... Naše smysly jsou zbystřené, naše mysl lačná a naše
duše je otevřená novým zážitkům a setkáním.

Čtvrtý den po našem příletu přijíždíme malou zelenou dodávkou, kterou jsme mezitím stihli
koupit, k naší první hostitelce Emmě. Jsem trochu zděšená. Takhle to teď bude vypadat
příštích šest měsíců? Všude, kam se podívám, vládne neuvěřitelný chaos. Nejsem, myslím,
nijak háklivá na pořádek a viděno očima mojí nebo Lukášovy maminky jsem spíš chaotik a
bordelář, ale tohle je fakt síla. V tomhle domě se štítím vzít do ruky věc, která spadla na zem,
a cítím se velmi v nepohodě s tím, že lezoucí Toníček všechnu tu špínu vymetá. Lukáš, který
se právě bez léků a vlastními silami snaží vypořádat s astmatem, malém nerozdýchá plíseň
zabydlenou ve zdech zahradního domku, kde nocujeme. Místo má takovou tu hustou,
lepkavou energii, kde snadno uvíznete a nemůžete se odtamtud odlepit. Na náladě nám
nepřidávají ani tři Emmini divocí synkové, které baví trápit naši plachou a z nové situace a
prostředí vyjukanou holčičku. Naštěstí pro nás si je v polovině týdne odváží jejich tatínek,
zatímco Emma uléhá do postele s nějakou hnusnou chřipkou, aby se na nohy se postavila až v
pátek. Nic naplat, musíme ten týden nějak přežít, ještě že jen pár minut autem od domu jsou
nádherné divoké pláže a my jsme dosud plní touhy objevovat cizí krásy. Poslední dva dny
mám radost z práce na projektu, který mě doopravdy baví - na zahradě vytvářím pěšinku ze
škeblí, kterých je na blízké pláži tolik, že je můžeme nabírat lopatou... Přesto se všichni
těšíme, až se naše první wooferská zkušenost nachýlí ke svému konci a my se budeme moci
přesunout na naše příští působiště. Tajně přitom doufáme, že naši budoucí hostitelé budou
trochu, řekla bych, organizovanější.

Přijíždíme na pozemek Maree a Keitha Dilmarových a rozhlížíme se kolem. Všechno je tu
pěkně uspořádáno, uvnitř jurt i všude kolem. Tiše se raduji a těším se, jak se s našimi novými
hostiteli spřátelíme. Po pár dnech však ve mně začíná převládat pocit, že jsem součástí
systému, který nám není příliš přátelsky nakloněný. Naši hostitelé jsou více než zkušení.

V jejich domově se během několika posledních let vystřídalo více než osmdesát
dobrovolníků, a oni získali něco jako profesionální rutinu. Chybí jim vřelost a zájem o
kontakt a vzájemné poznávání se, místo toho dostáváme tištěný manuál s detailními pokyny,
jak co přesně dělat. Vysvětlují nám, že vzhledem k tomu, že budou živit ještě dvě naše děti,
očekávají, že pro ně budeme pracovat pět hodin denně sedm dní v týdnu včetně víkendů. To
je možná spravedlivé, pro nás nicméně velice náročné. A to navzdory tomu, že Toníček část
dopoledne prospí a Andulka se dá vtáhnout do leckterých činností, které na zahradě a v polní
kuchyni děláme. Ráno vstávám před rozbřeskem, abych si „nadělala“ a vnímám, jak se ze mě
rychle vytrácí radost a nadšení. Po pěti dnech se naši hostitelé vrací z prodlouženého víkendu
u rodičů a uléhají do postele. Jsou nemocní. Zůstáváme ještě pár dní a pak se domlouváme, že
je opustíme o něco dřív. Odjíždíme s pocitem, že to přes veškerou naši motivaci, snahu a úsilí
taky nebylo tak úplně ono.

Během následného týdenního putování po severním výběžku severního ostrova s nádhernými
opuštěnými plážemi a prastarými stromy kauri se mi v hlavě začíná odvíjet taková pohádka.

Pohádka o třech královstvích. V tom prvním království vládne obrovský zmatek a chaos – a
všichni v tom království jsou nemocní. V tom druhém je všechno velmi přesně uspořádáno a
přísně spravováno – a všichni jsou nemocní. A já doufám, že jak už to tak v pohádkách bývá,
v tom třetím království nás čeká radost, hojnost a opravdové štěstí.

KAPITOLA TŘETÍ: ZNOVU OBJEVENÉ DARY

A opravdu. První dny na Awhi farmě (awhi znamená maorsky „láska“) jako bychom se octli
v nějakém nádherném snu o lásce, míru, harmonii a souznění s přírodou. Ten první večer se
nás sejde u stolu šest dobrovolníků – kromě nás dvou (nebo čtyř, počítáme-li skřítky) ještě
Fernanda a Salvador z Chile a Geil a Pierr Lux z Francie. Fernanda se Salvadorem se hned
živě zajímají o naše děti, ptají se, jak se vyslovují jejich jména v češtině, a začínají si s nimi
povídat a hrát. Pocítím obrovskou úlevu, že po několika náročných týdnech, kdy jsme byli na
všechno sami, mohu děti na chvíli pustit ze zřetele a užívat si společnost, konverzaci a
tradiční maorský pokrm z jednoho hrnce. Mám pocit, že jsem snad nic tak dobrého v životě
nejedla.

Lisa, která Awhi farmu spravuje, je vřelá charismatická žena, které v žilách koluje maorská a
irská krev. Její bradu zdobí tradiční tetování mucha, takže vypadá hodně mužně. Mluví se
silným přízvukem, takže jí rozumím sotva každé desáté slovo, rychle však mezi námi
zavládne porozumění a přátelství. A vida, jde to i beze slov. Lisa má spoustu energie a první
týden se o nás všechny opravdu nádherně stará. Třetí den našeho pobytu nás odpoledne po
práci bere do soukromého horkého bazénku (Awhi farma se nachází v termální oblasti poblíž
městečka Rotorua) a zatímco se blaženě rozvalujeme v teplé vodě pod širými nebem a
zapřádáme hluboké rozhovory s ostatními woofery, Lisa pro nás připravuje jídlo v podzemní
pícce... Společná koupel a lahodné jídlo nás s ostatními sbližují natolik, že se brzy cítím být
součástí jedné velké rodiny.

S radostí pozoruji, jak i naše děti jsou tu šťastné a uvolněné. Během našeho třetího týdne je
bez obav po jeden celý den necháváme v péči dvou adoptivních babiček, Lisy a její sestřenice
Kelly, abychom si dopřáli tůru kolem vulkánů v národním parku Torgariro, na kterou bychom
se s dětmi vypravili jen ztěží. Děti nacházíme zapatlané od zmrzliny a navýsost spokojené.

Lisa a Kelly pochopitelně nemluví česky a naše děti nemluví anglicky ani maorsky, přesto
spolu prožili nádherný čas. A další hranice je překonána, další obruč praskla a ani to nebolelo.

Den po zážitku v termálním bazénku se účastníme narozeninové oslavy s domácí pizzou,
týden na to přijíždějí děti z maorské školy a my se stáváme součástí uvítacího rituálu se zpěvy
a tanci... Opravdu se na Awhi farmě cítíme jako v pohádce, a to navzdory tomu – nebo taky
proto? - , že nám je v noci příšerná zima (přece jen jsme tady dost vysoko v horách), večer se
sprchujeme pod venkovní solární sprchou, chodíme na suchý záchod nebo do buše a plínky
pereme ve studené vodě z kohoutku upevněného na stromě. A říkáme si, na jak báječném
místě jsme se to ocitli a že doma v Čechách určitě vybudujeme něco takového. Jak je to
skvělé, mít kontakt s dobrovolníky z celého světa, být tak blízko přírodě a součástí tolika
zajímavých projektů. Slovy našeho kamaráda Salvadora, vyslovenými se silným španělským
přízvukem: „It´s amazing!“

Ale můj největší objev, za který nepřestanu být vděčná, je malování. Ani už nevím, jak to
přišlo, ale najednou stojím se štětcem v ruce a začínám na stěnu knihovny malovat
novozélandské ptáčky, včely a motýly. Lidé se zastavují a žasnou – a já taky. Jak to, že umím
tak dobře malovat? A jak to, že jsem na to skoro zapomněla? Po dlouhé, předlouhé době, je
znovu tady – zážitek flow, ten pocit ponoření, tvůrčího pohroužení a nadšení z procesu
tvorby. Vůbec se mi nechce přestat! Stála bych tam a malovala třeba celý den (a sklízela
obdiv a chválu, ano, i to je příjemné). A tak dokončuji jednu velkou nástěnnou malbu a
pouštím se do další. Maluji hory, přes které jsme jen pár dní předtím přecházeli, jezero a na
něm ostrov, z něhož Lisina a Kellyina rodina pochází. Maoři mají velmi silný vztah k místu,
které vnímají jako svůj domov, a tak Lisa, když vidí malbu hotovou, pláče dojetím... A já
jsem šťastná, že se mým prostřednictvím událo něco dobrého, a vděčná, že jsem se znovu
dostala do kontaktu se svou tvořivou a uměleckou stránkou, která tvoří podstatnou část toho,
co vnímám jako svoje já.

Ale každá pohádka jednou končí a my po třech týdnech cítíme, že Awhi farmy už bylo dost.

Naši kamarádi z prvních dnů odjeli a počet dobrovolníků se zněkolikanásobil - ten den, kdy se
loučíme, je nás asi dvacet čtyři. Místo pro nás ztrácí svou jedinečnou, intimní atmosféru a
kouzlo malého společenství. Také jídla, i když je stále velmi chutné, je stále míň a večeří se
pozdě večer za hluboké tmy, v čase, kdy naše děti už usínají únavou a nejsou schopny nic
pozřít. Nic naplat, je čas zvednout kotvy. Loučíme se s hlubokým dojetím a mnoha slzami,
sklenicí manukového medu a s mnoha díky a přáními všeho dobrého.

KAPITOLA ČTVRTÁ: HLUBOKÉ PŘÁTELSTVÍ

Naše příští wooferská zkušenost, hluboká a skrz naskrz pozitivní, na nás čeká jen asi dvacet
minut jízdy od Awhi farmy, u jezera Taupo, kde jsme se na jednu noc utábořili. Kromě nás se
tu ten večer objevují další dva lidé, Karen a Jens se svým karavanem.

Cestování s dětmi může mít i své velké výhody. Děti otvírají lidská srdce a dveře jejich
obydlí. Toníček tedy rozhodně ano. Pár minut po našem seznámení už hraje s Karen golf (v té
době se sotva udrží na svých malých nožičkách, takže s golfovou holí vypadá vážně
komicky), večer už naše nové přátele navštěvuje v jejich karavanu a ráno dostáváme pozvání
do Whanganui. Nejdřív, abychom na noc či dvě zakempovali na jejich pozemku. Když však

Jens slyší, že po Novém Zélandu cestujeme jako woofeři, a když mu pak Luki prozradí, že
ovládám umění léčivého doteku, navrhují nám, ať u nich přistaneme na delší dobu a
zabydlíme se v jejich karavanu.

Nakonec zůstáváme plných deset dní, natíráme všechna okna v jejich domě a velkou část
střechy, po večerech dávám Karen a Jensovi shiatsu. Žasnu, jak jsou jejich těla i přes
pokročilý věk krásná, zdravá a plná energie. Zvlášť Karen je všechno jiného, než „stará
dáma“, i když je o dvě generace starší než já. Možná také díky shiatsu, po kterém se všichni
cítíme moc příjemně, uvolněně a většinou si i pěkně popovídáme, se mezi námi rodí krásné a
hluboké přátelství, jeden z největších z pokladů, které jsem si z Nového Zélandu přivezla.

Myslím, že nikdy nezapomenu a Karen a Jense, dva lidi z Dánska ve věku našich prarodičů,
ale s nesmírnou svěžestí a mladostí ducha, tak veselé a plné energie. Nezapomenu na jejich

útulný dům, Kareninu kvetoucí zahradu s golfovým hřištěm, jezírko s kachnami a výběh

s jeleny, na místo, které Jens skromě nazval „malým rájem“. Nezapomenu na vřelost našich

hostitelů, na důvěru, s jakou nám poskytli k obývání svůj karavan, a otevřenost, s jakou nás

opakovaně zvali k sobě domů (poté, co uklidili dánský královský porcelán:-)), do teplého

bazénku nebo třeba do tělocvičny, kterou před několika lety pomáhali vybudovat a kde po léta

pracovali jako dobrovolníci.

Během našeho pobytu ve Whanganui si užívám a zároveň fascinovaně sleduji proces, jakým

se z cizích lidí stávají přátelé – každý den jsme si o kousek blíž, každý den jsou naše srdce víc

a víc otevřená. Cítím, jakou radost mi dělá setkání se dvěma úspěšnými bohatými lidmi

v podzimu jejich života, kteří si užívají každý okamžik, jejichž domov je stále plný lidí, kteří

jsou obklopeni přáteli našeho věku, kteří jsou vážení v komunitě, kteří sportují, cestují,

poznávají svět a kterým ani jejich věk ani relativní přepych, ve kterém žijí, nejsou překážkou,

aby měli chuť sdílet nakratičko život s někým, koho poznali teprve před několika dny.

Také mě baví pozorovat, jak se vyvíjí vztah našich hostitelů k našim dětem. Brzy se z Karen

stává náhradní babička a my máme s Lukim zase jednou příležitost, vyrazit si na procházku

jen tak ve dvou, zatímco děti jsou s Karen naložené v teplém bazénku. Karen má všechno, co

nám chybí: čas, trpělivost a chuť doprovázet skřítky na jejich objevných výpravách do

blízkého okolí. Několik příštích dopolední si je bere vždycky na několik hodin, zatímco my

dva pracujeme na svých projektech, takže odpoledne zbývá čas a energie něco společně

podniknout. Jens nešetří chválou, uznáním a drobnými úplatky a také pořád zdůrazňuje, že u

nich nejsme jako woofeři, ale jako přátelé, kteří mohou a nemusí přiložit ruku k dílu. Ale my

chceme.

Nejvíc radosti mi dělají naše večerní shiatsu seance, díky nimž se setkáváme na velice

hluboké úrovni. Také masážím jsem se skoro přestala věnovat, když do mého života přišly

děti. Připadalo mi, že mi na masírování nezbývá ani čas ani energie. Teď je však moje

polozapomenutá dovednost zpátky a s ní i spousta radosti. Připadá mi, že když se s druhými

setkávám skrze shiatsu, jako bych se jich dotýkala někde hluboko, tam, kde jsme všichni

krásní a dobří. Není divu, že se pak cítíme nesmírně dobře - já jako ten, kdo shiatsu dává, i

ten, kdo jej přijímá. A tak znovu objevuji umění léčivého dotyku a s ním i další kamínek do

mozaiky mého života.

KAPITOLA PÁTÁ: S DĚTMI KOLEM JIŽNÍHO OSTROVA

Když se s Karen a Jensem a s velkým smutkem v srdci loučíme, mám pocit, že mi bude trvat

dlouho, než budu schopna navázat takhle intenzivní vztah k někomu dalšímu. Naštěstí nás

čeká další část našeho dobrodružství, na kterou se všichni těšíme – přeplutí Cookova průlivu

na jižní ostrov. Když tak o tom zpětně uvažuji, byl pro nás severní ostrov hlavně o setkávání s

lidmi, zatímco jižní ostrov o setkání s divokou přírodou. Kromě dvou týdnů, které jsme

strávili u přátel našich přátel na ovčí farmě v Akaoře, a kromě kratičkého dvoudenního woofu

v Golden Bay, jsme na jižním ostrově vlastně ani nepracovali. Najeli jsme spoustu kilometrů,

spatřili spoustu nevídaných krás, nespočetněkrát jsme stavěli a zase balili náš stan, na

nocovištích i na cestách jsme potkali tolik lidí, až se nám z toho dělalo nevolno. A byla to

vzácná zkušenost.

Jakési zasvěcení přichází hned na začátku našeho velkého turné kolem jižního ostrova v

podobě setkání Rainbow Family v lesích blízko Murchinsonu. Když se tak už hodinu a půl

brodíme bahnem na místo, kde se má setkání konat, se dvěma unavenými skřítky a s vozíkem

za kolo, až po střechu napěchovaným tím nějnutnějším, co potřebuje čtyřčlenná rodina k

táboření v lese, mnohokrát nás napadá, jestli to byl dobrý nápad. “Zasraný hippieci!”, soptí v

duchu Luki. Nebýt toho, že nám akci doporučil jeden náš velmi blízký kamarád, byli bychom

se na hned na parkovišti v lese, kde nás během našeho hodinového rozhodování málem

sežraly mušky, otočili a zase odfrčeli pryč, bez ohledu na to, že jsme kvůli Rainbow změnili

plány a směr naší cesty. Ani přivítání ze strany naší “family” nám na náladě moc nepřidává.

Možná jen máme smůlu, že jsme s prosbou o pomoc oslovili dva zhulené mladíky, z nichž

jeden neprojevuje příliš ochoty a druhý se pro jistotu vypaří.

Všechno se pro nás ale mění ve chvíli, kdy se, už za tmy, podává večerní jídlo. Kruh kolem

ohně, lidé se drží za ruce a zpívají. Ne jednu písničku, ale pět, šest, sedm. V břiše mi kručí

hlady a vnímám, jak jsou děti unavené, ale stejně mi to nedá. Nechávám se strhnout, tancuju a

zpívám písničky, které slyším poprve v životě, ale jako by do mého života patřily vždycky.

Do noci se pak bubnuje a tančí, úplně v sobě cítím tu divokou a nespoutanou energii, která mě

zvedne ze spacáku a ještě jednou mě přivede k ohni. Ráno si s Lukim říkáme: “Tak jo, dejme

tomu šanci. Zůstaňme ještě jednu noc.” A to si pak říkáme každý další den, až nakonec

zůstaneme celý týden. Děti jsou úplně blažené. Anička běhá celý den po lese nahá se svým

kamarádem Marmoiem, Toníček se batolí kolem a je šťastný ze spousty strýčků a tetiček,

kteří mají čas a chuť si s ním hrát. Takhle nějak může vypadat život v komunitě, říkám si. A

jakkoli mozkem vím, že situace je vlastně umělá, a navzdory podmínkám, za jakých se v

kuchyni připravuje jídlo a navzdory té hrozné díře v zemi, kam se chodí na záchod, jsem

nějakým způsobem velice šťastná. Cítím, že se tu odehrává něco archetypálního, něco velmi

přirozeného. Líbí se mi chodit celý den bosa, líbí se mi mýt se v potoce, líbí se mi zpívat s

ostatními a úplně nejvíc se mi líbí, když mi děti u ohně usnou v náruči. Najednou mám pocit,

že je zpátky nějaký kousek mě, který mi dlouho chyběl. Od té doby, co přišly děti, jako bych

tuhle svoji divokou, přírodní stránku zavřela někam do šuplíku a skoro zapomněla, že ke mně

patří. Teď jsem ji znovu objevila a co víc, mohu se o ni podělit se svými dětmi. A ačkoli

odolávám vábení divožen a při úplňkové slavnosti se nesvlékám donaha, abych se připojila k

tanci, ani neobjímám každého na potkání, jak je tady zvykem, přesto cítím, že se ve mně

znovu probouzí něco, co bylo po dlouhý čas skryto před zraky všech, včetně mě samotné.

Po tomto antré se cítím být mnohem připravenější zvládat nároky, které s sebou přináší

cestování s malými dětmi, a také a především setkat se s nádhernou a divokou

novozélandskou přírodou. A taky ano: ledovce, jezera, lesy, vodopády, treky (z těch

největších jsme jenom ochutnali), sandflyes, komáři a moře, moře, moře. Bože, jak jsem si

zamilovala moře! Pochopila jsem, že moře je můj živel – ne rybník se stojatou vodou, ne

horská bystřina, dokonce ani křišťálově čistá hladina jezera, ačkoli i do ní jsem se ráda nořila

a po mnoho dní, kdy jsme nocovali na těch nejzákladnějších tábořištích bez tekoucí vody,

jsem se koupala právě jen v ledovcových jezerech a připadala jsem si tak čistá. Ale moře, ach

moře! Divoké, mírné, rozbouřené. Šedivé, tyrkysové, průzračné. Písčitá pláž, kamenitá pláž,

útesy. Rackové, albatrosi, tuleni. Slaný vzduch. Neptunovy perly. Třpytivé mušle. Odraz

měsíce ve vlnách. Východ slunce nad mořem. Snídaně s delfíny. Plavání s delfíny. Vítr. Šum

příboje. Ta síla. Ta něha. Ta nekonečná proměnlivost. Ta hravost. Ty dary, které moře chová

ve svém klíně a které s přílivem odevzdává zemi. Ach, jak se cítím být s mořem spojená!

Přála bych si, aby to spojení nikdy nevymizelo, aby ten pramen nikdy nevyschl. Ano, jsem

ráda lidskou bytostí, která se prochází po matce zemi, vnímá její krásu a také se na té kráse

svým vlastním jedinečným způsobem podílí. Ale k tomu, abych byla šťastná, bytostně

potřebuji ponořit se čas od času do zdroje – do zdroje síly, radosti a inspirace, který je pro mě

životodárný. Jak tuto svoji zkušenost zužitkovat v české kotlině, tak vzdálené od nejbližšího

oceánu, pro mě zůstává velkou výzvou.

KAPITOLA ŠESTÁ: POSLEDNÍ DNY A CO NÁM TO DALO

Na konci téhle naší velké cesty kolem jižního ostrova jsme už tak unavení, že si nepřejeme nic

jiného, než někde v klidu spočinout. Zbývá ještě velký kus severního ostrova, celé jeho

východní pobřeží, které jsme původně chtěli procestovat a poznat, ale my se rozhodujeme

pokračovat rovnou na sever. Cestou se zastavujeme ve Whanganui, abychom se ještě jednou

setkali s Karen a Jensem (překvapuje mě, jak mi jejich dům, zahrada i celé okolí najednou

připadají malé. Jako když se člověk po letech vrátí na místa, která zná ze svého dětství. Že

bych za ty dva a půl měsíce, které uplynuly od chvíle, kdy jsem tu byla naposledy, tolik

vyrostla?). Pokračujeme do Turangi za Lisou a moc si přejeme sehnat nějaký woof na

poloostrově Coromandel, kam se ještě chceme podívat. Naše prosby jsou vyslyšeny a Lisa,

která svými zázračnými bylinami uzdravuje Aniččino rozbouřené bříško, nás zároveň

propojuje se svými přáteli, Bryannaem a Joe, kteří nás týden hostí a dělí se s námi o své

zkušenosti se životem v komunitě, lokální ekonomikou, permakulturou a trvale udržitelným

způsobem života.

Jak je příjemné strávit po šesti týdnech cestování sedm nocí v jedné posteli, v teple pod

střechou, každý večer si dát sprchu, jíst domácí chleba a čerstvé ryby z moře vytažené! Baví

mě i moje práce, zvlášť když vyzbrojena pilkou, vrtačkou, kladivem a hřebíky opravuji pod

laskavým Bryannovým vedením dřevěnou terasu před domem. (Jsem jak malá holka, která

smí pomáhat dědečkovi s truhlařením. Hrozně mě to baví). Nejvíc mi ale dávají rozhovory s

Bryannem, energickým sedmdesátníkem s laskavýma očima a spoustou životní moudrosti.

Však mi on a jeho družka Joanna připomínají archetyp Moudrého starce a Matky Země.

O čem si s Bryannem povídám? O své vlasti a pozůstatcích komunistických časů ve zdech

našich institucí a v našich duších. O centralizaci a životě v komunitách. O svém vztahu ke

skutečnosti a o tom, jak se jí vlastně bojím. Díky němu si uvědomím si, že snad od té doby, co

moje malé nožky začaly kráčet po zemi, žiju si v nějaké vlastní vysněné realitě, která tak

docela nekoresponduje s tím, co se odehrává ve světě kolem mě. “Vědci všech možných

oborů se shodují na tom, že ať už si o ní myslíme cokoli, existuje jen jedna jediná skutečnost,

s níž a v níž se musíme naučit žít,” říká mi Bryann. Dochází mi, jak je pro mě důležité vnímat

vlastní tělo a naslouchat mu třeba právě skrze shiatsu, a jak by pro mě mohlo být užitečné,

rozšířit svou zkušenost s vědomou pozorností a bytí ve svém těle a v přítomném okamžiku na

co nejvíc situací všedního dne. Den po tomto našem rozhovoru se soustředím na to, abych

svoje tělo nepřetěžovala nevhodnými či příliš intenzivními pohyby a abych se v něm stále

cítila příjemně. Nepodávám možná kdovíjak velké výkony, ale nic mě nebolí a práce mě baví.



Náš poslední woof nedaleko Horké pláže u městečka Whitianga je jednoduše za odměnu.

Naši hostitelé, Paul a Janni, jsou hippies s dlouhými vlasy ve věku našich babiček, a jsou

prostě báječní. Jídlo z jejich zahrady je lahodné a práce, kterou pro ně dělám, mi přináší

spoustu radosti. Zase jednou maluji, nejdříve holuby kerero na stěnu jejich hudební dílny, kde

s Aničkou také spíme ve velkém vzdušeném prostoru a v sousedství bubnů, kláves a

mikrofonů. A poslední tři dny zdobím vchod Paulova a Janina domu ornamenty, listy stromu

kava kava a výhonky kapradiny ponga.

Tentokrát se to děje úplně hladce a přirozeně: “Je něco, v čem jsi opravdu dobrá?”, ptá se mě

Jani. “Myslím, že jsem hodně dobrá v malování.” “Fajn, tak můžeš začít.” V tu chvíli si

uvědomuji, že tady stojí jiná Terka, než před půl rokem, totiž Terka, která je sebe-vědomá. Ne

že bych si myslela, že jsem nejlepší na světě nebo že jsem lepší než někdo jiný. Ostatně, proč

se s někým srovnávat. Důležité je, že znám svoje místo a svůj díl do skládačky, vím, kdo jsem

a jaké jsou mé schopnosti a dary. A také moje slabosti a temná místa, že áno. I na ta jsem si

během naší cesty mnohokrát sáhla, ale o těch teď mluvit nechci. Chci říct, jak ráda jsem

znovu objevila některé aspekty sebe sama, s nimiž jsem tak dlouho nebyla v kontaktu, že jsem

na ně téměř zapomněla.

A přitom je to tak prosté. Jsou to věci, které mi odmalinka dělají radost. Malování. Psaní.

Dotek. Ráda bych se věnovala dalším aktivitám, psychoterapii, rituálům, prožitkovým

narozeninovým oslavám. Všechno to jsou věci, které už jsem v nějaké podobě dělala nebo

dělám, které miluju a nyní i věřím, že se jim skutečně můžu naplno věnovat - a co víc, že si

jimi můžu i vydělávat na živobytí. Jestli mi dá skutečnost za pravdu, bude naše zkušenost s

pobytem u protinožců opravdu k “nezaplacení”.

Je pátek 25. března, poslední den našeho pobytu na Novém Zélandu. Vydávám se na

osamělou procházku po pláži, jsem šťastná a smutná zároveň. Už teď se mi stýská po moři,

dobrodružném životě a setkáních s novými lidmi. Zároveň jsem vděčná za všechno, čím jsem

během uplynulých šesti měsíců prošla, co jsem viděla a zažila, a co si uchovávám jako poklad

ve svém srdci. A těším se, co dobrého z tohoto materiálu vytvořím doma v Čechách.

Dívám se na moře, na jeho nekonečně proměnlivou hladinu a uvědomuji si, že právě moře

pokrývá většinu naší krásné modré planety. Kdoví proč, strašně mě to dojímá. Uvědomuji si

tu velkou věc, že žiju svůj život jako lidská bytost na planetě zemi. Že mám oči na koukání a

uši k poslouchání. Dvě nohy, které můžou chodit bosky v písku a dvě ruce, které umí hladit,

léčit a vytvářet krásné věci. Mám taky srdce, které je schopné lásky a duši, která tohle vše

dokáže vnímat. A to je velká věc. Jako bych v tom okamžiku objala celý svůj život, minulý i

budoucí, se všemi radostmi i bolestmi. Vždyť jen skutečnost, že tady můžu být a toto všechno

prožívat, je úžasná. Děkuji Ti, matko země, ty krásná exotická přírodo na jižní polokouli i ty,

důvěrně známá a líbezná česká krajino, v níž mám svůj domov. Však už se na Tebe těším.

O MNĚ

Jmenuji se Tereza Posekaná. Vystudovala jsem psychologii na Karlově Univerzitě,

absolvovala výcvik v systemické psychoterapii a kurs shiatsu masáží. V posledních třech a půl

letech jsem frekventantkou intenzivního sebezkušenostního výcviku pod vedením dvou malých

velkých trenérů, učitelů a zenových mistrů, Aničky a Toníčka. Od září roku 2015 do března

roku 2016 jsem společně s nimi a se svým mužem Lukášem cestovala a objevovala vnější i

vnitřní krajiny na Novém Zélandu. Ta cesta pro mě byla nesmírně inspirující, obohacující a já

pevně věřím, že i proměňující. Přivedla mě zpátky k sobě a k tomu, co ráda dělám, k mým

darům a skrytým talentům. Pomohla mi znovu objevit moje sny a začít uvažovat, jak je

proměnit ve skutečnost.

Během jednoho z posledních večerů na Novém Zélandu mi přišel obraz sebe sama, jak stojím

pod nebem plným hvězd a mám plnou náruč drahokamů. Každý z nich je jako kamínek do

mozaiky, do mandaly mého života. Chci malovat. Chci masírovat. Chci provázet druhé při

léčebných vycházkách do přírody i během netradičních narozeninových oslav a rituálů. Chci

dělat, co miluju a milovat, co dělám a chci to dělat nejlíp, jak dovedu. Držte mi palce.