Září 2017

Naše redaktorka Markéta zcela propadla kouzlu keramických výrobků a taky kouzlu osobnosti mladého Petra. Samým okouzlením by se nechala upéct v peci (keramické samozřejmě), ale naštěstí to tak nedopadlo a Markéta se z události vyndávání výrobků z pece vrátila domů, kde z ní vytryskl text plný nadšení. CO se nevešlo do hlavního tématu, najdete tady.

Text: Markéta Ovsíková

Zajímalo by mě, kolik z vás, kdo čtete tyto řádky, si ještě nikdy nic neuplácalo z hlíny. Jestli jste to ještě nezkusili, vřele doporučuji! Ponořit prsty do tvárné hmoty a být svědkem toho, jak se nám pod rukama rodí tvar, je podle mého báječný proces, při kterém se snoubí radost s tajemstvím. Pro někoho to může být velmi vzrušující činnost, pro jiného dobrá forma relaxace. Mě samotnou keramika provází od mala. Moje teta byla sochařka a keramička a mně tenkrát její výrobky připadaly nezajímavé, nerozuměla jsem jim. Dokonce jsem z jejích hrnečků nerada pila, protože mi „vrzaly mezi rty“. A taky nebyly pěkně barevné. Po dlouhé době, za kterou se mi mnohokrát poštěstilo si z keramiky něco vyrobit, se můj vkus dost proměnil. Už léta nevybírám keramické výrobky jen očima, ale taky – a v případě hrnečků a misek hlavně – rukama. Hladím je a nechám je k sobě promlouvat, zjišťuji, jak si s nimi budu rozumět. Moje teta už dávno není mezi námi a já se jí v duchu omlouvám. Její výrobky, které se zachovaly, mi připadají skvostné. Mají totiž vnitřní krásu, stejnou, jako měla jejich autorka. A já obdivuji všechny, kteří se tímto uměleckým řemeslem dokážou uživit a přitom si zachovají vlastní rukopis. To totiž vůbec není jen tak!

Prosím, seznamte se! Aneb trocha teorie neuškodí

Slovo „keramika“ vzniklo z řeckého „keramos“, což znamenalo hrnčířská hlína. Keramika patří k nejstarším řemeslným dovednostem člověka od pravěkých dob. Ta nejstarší, užitková, vznikala už před sedmnácti tisíci lety. První archeologické nálezy prehistorických výrobků pocházejí z Japonska a Číny.

Keramická hlína se skládá ze tří základních složek: plastických surovin (jíly, kaolin, bentonit), ostřiv (vápenec, rozemleté přepálené keramické střepy) a taviv (křemen, vápenec – ten nejdřív funguje jako ostřivo a při vyšší teplotě jako tavivo). Pokud má někdo štěstí a objeví ložisko dobré keramické hlíny, pak ji už stačí jen přečistit. Čištění se provádí různými způsoby, jako je například zmrazení, drcení, plavení, přečišťování přes síta, lisování. Většinou se ale vytěžená hlína různě upravuje přidáním potřebného podílu některé ze složek. Mezi keramiku patří i porcelán a kamenina, vše je to v základu stejné, jen se liší hmota svým složením, v poměru jednotlivých složek a tudíž ve vlastnostech a v hodnotě vypalovací teploty. Výrobky z hlíny musí nejprve dobře vyschnout a pak se vypalují v peci. Při ukládání do pece se jednotlivé kusy můžou dotýkat jeden druhého.

Tvořit z hlíny se dá několika způsoby: můžete si něco „uplácat“, vymodelovat, třeba i hrnek. Nebo si můžete něco vytočit na kruhu. V tomto případě to chce ale hodně učení a zkoušení, nejde to hned. Dokonce ne každý keramik, který se tímto řemeslem živí, nemusí nutně své výrobky vytočit sám. Udělá návrhy a práci přenechá člověku, který je s kruhem, dalo by se říct, umělecky i řemeslně srostlý. (Ale řeknu vám, jednou jsem si to vyzkoušela a pochopila, že to může být droga. Kdyby za mnou nečekalo ve frontě několik dalších nadšenkyň, možná bych u kruhu seděla ještě teď…) Dále se keramická hlína může lít do forem – jako třeba kachličky do koupelny. Znám ale jednu chráněnou dílnu na severu Čech, odkud vycházejí krásné hrnečky a konvičky vytvořené právě tímto způsobem.

Samostatnou kapitolou je šamot. (Teď mě, nevím proč, napadlo: keramická hlína je rodu ženského a šamot rodu mužského a není to samo sebou!) Jde o keramickou hlínu, kam se ještě navíc přidává ostřivo. To může být písek, drcený křemen či vypálený a rozdrcený keramický střep. Tato hlína má větší nosnost a výrobky z ní jsou žáru a mrazuvzdorné. Jistě znáte šamotové cihly, šamot se používá do vyzdívky kamen a pecí. Pokud se tento materiál dostane do rukou umělce, může z něj vzniknout nejen netradiční zahradní keramika, ale také překrásné sochy.

Vypálený výrobek je už vlastně hotový. Pokud je vám bližší design zcela bez ozdob, ale rádi byste svůj hrneček používali, je dobré vylít ho bezbarvou glazurou. Existuje i způsob, jak dosáhnout nepropustitelnosti hlíny bez glazury – jde o jakési dlouhé „leštění“ skoro zaschlého výrobku, aby se zatáhly všechny póry – ale to už je taková „vyšší dívčí“. Dále si ho můžete nabarvit engobami, což jsou vlastně probarvené hlíny. Dají se koupit už namíchané, případně si je může keramik vyrobit sám, a to ze světlé hlíny a barevných oxidů nebo z kaolínu, plavené křídy a barevných oxidů. Engobou se maluje hned na zaschlý výrobek a vypaluje se při prvním výpalu.

Poměrně širokým tématem jsou glazury. Jsou to velmi nízko tavitelná skla, skládají se z křemene a z různých kovových oxidů (ty glazuru probarvují a usnadňují její tavitelnost). Glazura si musí takzvaně „sednout“ s hlínou, musí souhlasit vypalovací teplota a také koeficient teplotní roztažnosti (kterou by měl výrobce udávat jak u hlíny, tak u glazury). Glazury se dělí na olovnaté a bezolovnaté. Nanášejí se na keramiku po prvním výpalu a je potřeba je znovu vypálit. Tady je důležité, že se naglazované výrobky nesmí při pálení dotýkat jeden druhého. Vypalování glazur v peci je vůbec jedna velká věda. Zvládnout tento proces je otázka mnoha pokusů a omylů a – jak jsem pochopila – výsledek závisí ještě na jiných okolnostech, jako je třeba počasí J.

V tomto úvodu jsem se pokusila krátce nastínit něco málo ze základní teorie. Z příběhů lidí, které následují, ale pochopíte, že keramika není jen hlína a glazury. Pro někoho to může být velký objev, pro někoho životní etapa a pro jiného láska na celý život. Při návštěvě keramických trhů vždycky žasnu, kolik podob může mít hrneček. Tolik, jako je lidí, kteří tvoří. A každý si vybere ten svůj. Ať už je bláznivě barevný, nebo úplně bez ozdob, ve všech je ukrytý něčí otisk. Třeba otisk palce nebo duše.