Září 2016

Když věříte, že touha se něco naučit je nám vrozená už od dětství a necháte ji ve svých dětech naplno propuknout, když je neposíláte do školy, kde se jim čas odměřuje na vyučovací hodiny a přestávky a život dělí na předměty, když je necháte, aby se řídily svou momentální potřebou, tomu se říká unschooling.

U nás není zatím oficiálně možné nechat své děti učit se tak, jak samy potřebují, nicméně pár rodin se jim to alespoň v rámci omezených českým možností a povinných školních osnov snaží umožnit. Zde je jejich vyprávění, které se celé už do zářijového čísla nevešlo...

Jak probíhá váš den, váš týden, váš rok?

Rodina se dvěmi dětmi - dcera 13, syn 8

Dny a týdny vypadají různě a vypadají jinak dnes než vypadaly třeba před pár lety. Děti se učí na každém kroku už od narození a s šestým rokem jejich života se na tom nic nezměnilo. S "nástupem do školy" se u nás změnilo jen to, že jsem já začala psát "třídní knihu" - to znamená, že jsem zapisovala, co dcerka celý den dělá pro potřeby hodnocení (například že si malovala, četly jsme si knihu, skákala  na trampolíně, povídaly jsme si o moru, byla v krámě nakupovat atd.).
Děti se učí samy, já jen pozoruji a zapisuji (i když dnes už zdaleka ne tak poctivě (o:), odpovídám na otázky, pomáhám hledat odpovědi, které neznám, a pomáhám shánět zdroje, případně dodávám nové podněty když mám pocit, že se to hodí. Některé podněty se chytnou, některé ne, někdy se nějaký zájem nastartuje zcela nečekaně. Třeba když byly dceři čtyři roky, měla jsem pocit, že by se mohla začít zajímat o písmenka, a tak jsem jí pořídila kostky s písmenky a razítka s písmenky. Zůstaly ale ležet bez povšimnutí a na písmenka došlo až o dva roky později, kdy se je naučila znát (a ne s pomocí oněch kostek a razítek). Nebo jsem pořídila hru na procvičování násobilky s myšlenkou, že se ji dcerka naučí (byly to takové karty ála přebíjená, ovšem místo hodnot karet byly početní násobilkové příklady, takže si člověk musí spočítat výsledek, aby věděl, jestli bere. Dcera hru za chvíli hrála s přehledem, z násobilky však neumí dodnes nic - naučila se totiž poznávat hodnotu karet podle obrázků, které tam byly nakreslené. Naopak jednou jsem třeba jen tak koupila karetní hru s tématem vesmíru a vyvinul se z toho rok hlubokého zájmu o astronomii...
Dříve se naše společné dny točily víceméně stále kolem dětí a jejich zájmů, dnes, když už jsou větší, tvoří kostru našeho dne farmička a práce kolem ní. Ráno vstaneme a jdeme dojit kozy a vyhánět je na pastvu, večer zaháníme domů a opět dojíme. Mezitím se střídavě podle potřeby věnujeme další práci kolem hospodářství a zájmům dětí. Dvanáctiletá dcera nemá aktuáně nějaký vyhraněný zájem - miluje koně a jezdí na nich, miluje také naše kozy, pomáhá mi s nimi a studuje se mnou v různých knihách a na diskusních fórech, cokoliv kolem nich řešíme. Na začátku jara se účastnila projektu Greenpeace "Ekovýzva", kdy se na měsíc zavázala jíst jen lokální potraviny a potraviny nepocházející z velkochovů a psala o tom, jak to prožívá, články. Jinak hodně čte a chodí každý den do nějakého kroužku, zájmy má rozličné a má ráda kontakt s lidmi. Násobilku neumí a zatím ji nikdy nepotřebovala, psát psacím písmem se naučila během pár týdnů ve dvanácti letech, a to proto, že když přebírala nějaké zboží, které nám domů dovezli, bylo jí nepříjemné, že má paní řeči, že se nepodepíše psacím.
Přestože se nikdy neučila pravidla českého pravopisu, píše v podstatě zcela bez chyb a chyby různých jejích kamarádek či jiných lidí, kteří nám píší, ji vždy trknou do očí a připadají jí směšné. Ostatně mi i tady opravovala chyby a překlepy.
Osmiletý synek se už více než půl roku zabývá studiem dinosaurů a v rámci tohoto studia si probírá češtinu, když mi diktuje články o dinosaurech a píše vlastní knihu o nich (naučil se psát teprve před několika měsíci a teď pomalu začíná objevovat zákonitosti, kde se správně píše jaké písmenko (i/y atd.) - stejně jako dcera i on chce mít svoje texty bez chyb. Učí se abecedu, když prohledává rejstříky dinosauřích encyklopedií a vytváří rejstřík k vlastní knize. Matematiku se učí, když poměřuje dinosaury mezi sebou i s člověkem a počítá kdy a jak dlouho žili, zeměpis, když řeší kde který žil, výtvarnou výchovu když je kreslí (když začínal s kreslením dinosaurů a nebyl se svými obrázky spokojený, našli jsme si na Youtube nějaká instruktážní videa, jak kreslit dinosaury, a on se to podle nich velmi rychle naučil a rovnou vytvořil vlastní instruktažní video. Angličtinu okrajově, když studuje online kurz o vývoji ptáků z dinosaurů na univerzitě v Albertě (tatínek mu ho tlumočí), no a samozřejmě biologii... On to tedy nevnímá takto rozkouskované na předměty - vnímá svět takový, jaký je - jako celek. Tak nastala letos na hodnocení (kde nás kvůli školní inspekci hodnotil člověk unschoolingu neznalý) zajímavá situace, když se pan učitel zeptal syna, jestli má raději češtinu nebo matematiku a syn nechápal o čem to mluví (o:

Proč jste zvolili tuto cestu?

Dává nám smysl. Proč mají děti ztratit tolik dětství tím, že sedí a učí se věci, které je nezajímají a které vzápětí zapomenou??? Já sama, ač jsem byla vždy jedničkářka, si ze školy nepamatuji téměř nic, kromě věcí, které mne hodně zajímaly, a věcí, kterými jsem se dále zabývala nebo se jimi zabývám. Když děti nemusí trávit tolik času (m)učením se nad věcmi, které vzápětí zapomenou, mají více času stát se opravdu dobrými ve věcech, na které mají nadání a které je baví.
Jaké má unschooling pro a proti?

Myslím, že největší výhoda je právě v tom, že dítě může plně rozvinout své talenty, že se může soustředit na to co umí a co ho baví.
Nesporně největší nevýhodou dnes u nás je, že to není legální způsob, jak vzdělávat své děti...
Jak to vidíte/jak to vidí vaše děti do budoucna? Střední škola, vysoká? Uvažujete takto vůbec?
Neuvažujeme do budoucna. Dcerka zatím říká, že nepůjde ani na střední ani na vysokou, to se ale může časem změnit. Necháváme to osudu, neřešíme. Věříme, že vždy najdeme cestu, jak pomoci dětem naplnit jejich sny a jejich životy. Už teď na starší dcerce vidíme, že si v životě bez problémů poradí.

Je nějaký moment, zážitek, cokoli, co díky unschoolingu máte a nikdy nezapomenete?
Těžko říct, když prostě člověk nerozlišuje život na "školu" a "neškolu", těžko se mu posuzuje, co zažil díky unschoolingu (o:

Rodina se čtyřmi dětmi – 8, 6, 3 a 1 rok.
Máme vlastně úplně obyčejný život. Máme pár zvířat, malou zahradu, scházíme se s přáteli, chodíme do skautu. Každý den je stejný a zároveň jiný v závislosti na ročním období. Taky záleží jestli je všední den, víkend nebo prázdniny, protože hlavní prioritou našich dětí je neřízená činnost s dalšími dětmi, takže to je nadřazeno všemu. Pokud jsme doma a ostatní nemají školu, jsou děti většinou venku s ostatními (nebo u nás nebo u nich) . Pokud jsou ostatní ve škole, občas se věnujeme učení, pracujeme na zahradě, scházíme se s ostatními domoškoláky…prostě běžné věci.
Děti se učí vlastně pořád, jde o to, co nazýváme učením? Pokud máte na mysli klasické učení (pracovní listy, sešity, písanky apod..) tak i ty někdy přijdou na řadu….buď ze zájmu dětí a nebo když nám rodičům rupnou nervy :D Bohužel unschooling je v ČR nelegální, takže dost často nevíme jak to uchopit. Pokud by byla možnost (jako např v USA) nechat děti na pokoji, viděla bych to jako ideální cestu. My tady musíme volit takový pseudounschooling… Stýkáme se s dalšími unschoolery….ale nejedná se o setkání na kterých bychom se klasicky učili.¨

Jaká jsou pro usnchoolingu? Všechno….Žít svobodný život, řídit si ho sám, vzdělávat se v tom co potřebuju a zajímá mě to, což je program šitý přesně na míru každé bytosti. To nemá žádná proti, to je ideální stav.

Jaké jsou reakce okolí?
To co si myslí ostatní mě vyvádělo z míry pouze do chvíle, než jsme sami měli jistotu, že děláme správnou věc. Teď jsem si jistá, že děláme pro své děti to, co považujeme v tuto chvíli za nejlepší, takže nemám potřebu to někde obhajovat, nebo se s někým dohadovat. Pokud někdo chce slyšet, jak to je u nás, ráda mu to řeknu… nikomu nic nevnucuji, cizí názory respektuji, ale není to něco co by mě nějak rozčilovalo. Postoj veřejnosti se nemění, alespoň ne mainstreamové většiny… unschooling je cesta pár rodin, myslím, že to skoro nikdo nezná…
Myslím, že děti by otázku “Jaké to je nechodit do školy?” nepochopily….berou to jako samozřejmost, prostě žijí život. Neví, co je chodit do školy, připadá jim to možná trochu lákavé – chodí tam přece většina. Určitě by se jim moc líbilo, kdyby do školy nechodil nikdo a ony mohly řádit celé dny :D

Na jaký moment, který jste zažili díky unschoolingu, nikdy nezapomenete?
Když jsem poprvé o unschoolingu četla a nastal AHA moment…Najednou jsem věděla, že to je přesně ono….přesně to, co bych chtěla pro sebe a to, co chci poskytnout svým dětem. Ale s tím vším člověk na druhou stranu v okamžiku ztratí svoje jistoty, které si buduje pěkně celý život… Je to vůbec možný, že celý školství (zdravotnictví….) je postavené na hlavu… To je velký životní okamžik.
Unschooling je o tom, co život zrovna přináší, tady a teď. A ne o tom, co stanovují školní osnovy.

Dosažené vzdělání pro nás není měřítkem ničeho, v tomto směru nemáme žádná očekávání. Budeme šťastní, když budou děti šťastné, a jestli to bude s koštětem nebo ve výzkumném ústavu je nám fakt jedno.


Rodina se třemi dětmi - 9, 8 a 4 roky

Náš den probíhá různě, podle toho jak jsem já ve formě, jak jsou děti ve formě (nemoc, únava...) a dost i podle počasí. Děti chodí spát stejně jako my a později vstávají. Ráno míváme pomalý rozjezd do dne, nebo naopak se na něco vrhnou (nejčastěji společná hra) a pak je to rozjezd rychlý:). Celkově mi to přijde proměnlivé, každý věk a období je dost jiné. Aktivita dětí dost stoupá k večeru, což moje aktivita dost klesá tak je často náročné je zahnat do postele, protože si ještě něco potřebují dohrát, dodělat...
Nemáme zaběhnutý žádný režim, i když bych někdy ráda, ale zatím se nám moc nedaří. V létě jsme hodně venku, máme chalupu s velký pozemkem kde pořád něco sázíme, děláme dřevo, je to hned u lesa... jinak bydlíme v domě se zahradou a tam jsou děti hodně na trampolíně, nebo jezdí na kole. Myslím, že mají tráví spoustu času jako jsme trávívali my o prázdninách.
Chodíme do knihovny, hodně čteme, koukáme na dvd (televizi nemáme), děti vyrůstají ve dvojjazyčném prostředí (sami čtou i v angličtině) a jejich babička s nima dělá ještě němčinu. Starší syn je hudebně nadaný, hraje na klavír, hraje si každý den a já mu do toho nesmím vůbec mluvit :). Mladší syn je nadaný sportovně, dělá atletiku. Zkoušíme různé druhy sportů. Nejmladší teprve čtyřletá dcera je šikovná na všechno a dělá všechno s námi. Učebnice je nebaví, mají jen učebnici na němčinu, kterou dělají s babičkou a ona je učí klasicky. Dobře si tam osvojí českou gramatiku a psaní velkých písmen. Před posledním přezkoušením jsme se začali měsíc předtím na to připravovat, protože jsme věděli, že proběhne "klasičtěji", vytiskla jsem nějaké pracovní listy a nutila je to dělat (jedno až tři cvičení denně), ale byli jsme z toho všichni dost zpruzelí. Mám povědomí co musíme ve školním vzdělávacím programu naplnit a občas se snažím jim něco podstrčit nebo připravit (např. jsme hráli pexeso na vyjmenovaná slova, nějaké matematické hry). Klasicky se učíme minimálně (zatím), nevím jak to bude ve vyšších ročnících... teď jsem jim koupila knížky opakujeme o prázdninách pro druhou a třetí třídu, kde jsou cvičení z matematiky, češtiny a prvouky v jednom sešitě. Cvičení jsou vtipná a hezky dělaná barevně, zatím si k tomu sami sednou a dělají si to, ale nejspíš je nadšení časem přejde...
Nejdůležitější je, aby při tom našem společném bytí bylo co nejméně stresu a co nejvíce radosti. Na to si jako matka "vzdělavatel" musím dávat pozor! V jedné knížce o unschoolingu se jedna matka ptala, jak pozná, že to dělá správně a odpověď byla, že jim to přináší radost. S tím se na základě vlastní zkušenosti můžu ztotožnit. Děti jsou od přírody k učení naprogramovaní, to rodiče se musí přeprogramovat. (příroda však nepočítala se vzdělávacím programem které dítě ve škole musí naplnit, protože si to někdo na ministerstvu vymyslel:))
Vídáme se pravidelně s dalšími domškoláky, většinou dvakrát týdně (dohromady 6-14 dětí/1-4rodiny). Minulý rok jsme hodně věcí dělali spolu, např. uchopení vlastních emocí, rytmus, různé hry atd. Tento rok se to tak nějak vyvinulo, že děti necháváme úplně být. Podstatné pro mě je dát dětěm co nejširší záběr lidské zkušenosti (v rámci bezpečného prostředí). Co tím myslím je, že chci abychom vyzkoušeli spoustu sportů, chodili na co nejvíce akcí, výstav, věcí co odhadnu jestli by jim sedli... a když je to nezaujme tak to nevadí, důležité je, že to zkusili. Co opravdu dělat nechtějí, tak netlačím. Když jednomu z nich se nechce a ostatní by šli, tak se ten jeden musí přizpůsobit.
Proč jste zvolili tuto cestu? Nebo si ji zvolily samy děti?
Nejdůležitější pro nás je, že je to přirozenější forma vzdělávání a nejde o nucené učení a přežvýkávání jen mrtvých informací a slepá poslušnost ve školním systému. Dítěti to neubíjí kreativitu a přirozenou, geneticky zakódovanou touhu po učení. Také často ve škole probíhá negativní vliv spolužáků jako skupiny dětí stejného věku.

Škola není však jen místem negativních zážitků, odehrává se tam celá řada věcí. Nehodnotila bych školu jen negativně, je to takový mišmaš všeho možného, i pozitivních věcí! Pro některé děti může být místem kde zažijí laskavost a úspěch, který z nějakého důvodu třeba nezažívají doma (např. pokud je nefunkční rodina, výchova cukru a biče apod)... lidé mají obecně tendenci věci vidět jen černě anebo jen bíle, ale to tak v životě není. Stejně je to i se vzděláváním dětí. Každé dítě je opravdu opravdu jiné a má jiné potřeby (nejen učení) a jiné nadání, talent a jiné poslání. Škola má jeden vzorec na všechny děti.
Co je to vlastně unschooling? Každá rodina má nejspíš svou vlastní verzi a u nás v ČR nevím do jaké míry je to možné pustit a nazvat unschoolingem. První roky školy to jde, ale co druhý stupeň? Nejspíš jde o tu míru nuceného učení... nevím.

Výhody: (většina jsou výhody samotného domškoláctví) více volného času, možnost věnovat se svým zálibám, nepřerušovat činnost a být s inspirací... variabilní den, někdo potřebuje později vstávat a nebo je kreativní v jinou dobu, možnost pohybu jak dítě potřebuje, možnost stravování jak kvality tak kdy to dítě potřebuje. Být s dítětem a vidět jeho vývoj, prospěšné pro vztahy v rodině a napojení se jeden na druhého. Já jako rodič mám možnost řešit věci důležité když je na to vhodné chvíle a nejsem pořád ve stresu (raní odjezd do školy, rychle kroužky, rychle úkoly..), dítě má možnost žít přítomností. Potřeba přirozenějšího rodičovství a hledání vztahů s dětmi, aby to fungovalo a bylo všem dobře. Obrovský růst a práce sama na sobě rodiče/rodičů (pokud nezakrní v zajetých stereotypech a myšlenkových vzorcích)
Nevýhody: jeden příjem v rodině, nutnost najít hlídání, babičku aby člověk byl občas bez dětí, aby rodiče měli čas být jen sami se sebou  (aspoň občas) a každý sám čas jen pro sebe.

Rodina se čtyřmi dětmi - 7, 5, 3 a 5 měsíců

Budíme se, když se probudíme. Někdy se děti vrhnou hned do hry, lega, nebo mají hlad a vrhnou se do kuchyně. Pak se já lehce snažím, aby se převlékly, ustlaly, vyčistily si zuby, holky učesaly - to je často nechává chladnými, a tak jsou někdy až do oběda v pyžamu. Často jdou hned z postele ven, to jsou nejkrásnější rána. Natrhají si šťovík a řádí až do hladu. Někdy společně malujeme, povídáme, čteme, či stavíme z lega, ale většinou si dopoledne dělají něco sami, či společně ve svých skupinkách. Zajímavé je, že „vzdělávací chvilky“ jsou u nás často při společném jídle. Máme u stolu nalepené mapy světa (zvířat, země, přírody…), rozevřené knihy, či nalepené obrázky a tak si často o něčem vyprávíme a debatujeme.
Po obědě vyrážíme ven, pokud už tam nejsme. V Praze jdeme do botanky, zoo, knihovny, lesa, na chalupě pracujeme dopoledne i odpoledne na zahradě kolem zvířat, záhonků. Děti to vydrží často jen chvilku, a pak si realizují své projekty – většinou rolové hry, práce s pískem, vodou, bobky, trávou, kameny, stavění bunkrů, měst, vaření. Na chalupě jsou děti ve skupině větších místních dětí  (hrají si na doktory, na školu☺, lego, různé běhací hry, nebo společně s velkými něco tvoříme - vyrábíme z vosku, vlny, korálků, nebo vyrážíme často na výpravu do lesa (do kaluží, k rybníku….). Večeříme společně a opět často diskutujeme bouřlivě na nějaké téma, či si vyprávíme, jaký jsme měli den.
Po večeři se děti často s novou silou vrhnou do hry, svých projektů, hlasitého hraní, tančení, představení. Po převlečení a zubech jdeme do postele většinou všichni číst (často kolem deváté večer má Rozka největší chuť si zkoušet něco „učit“ – číst, psát, počítat). Někdy děti večer mohou chvilku sledovat videa na youtube.cz. Spát chodíme společně a postupně odpadáváme při společném čtení, vyprávění, chechtání.
Většinu času mají tak děti neorganizovanou. Někdy od nich chci pomoct s úklidem, přípravou jídla, či péčí o zvířata. Když mají nějaké téma, které je zajímá, často mu prostě společně propadneme (ale často zase rychle odpadneme☺). Někdy si jen povídáme o některých otázkách a snažíme se najít odpovědi (proč je voda ve sklenici bílá a v moři modrá, v čem je lepší pohlavní rozmnožování než nepohlavní, proč je kolem rovníku teplo, proč je trávy a kytek tolik a jak funguje fotosyntéza, jaké číslo je poslední…) Ale mnoho dní se může zdát, že nic „do běžné školní výuky“nedělají.
Rozárka má dva kroužky v Praze (skauta a tancování). Doma mají děti kytaru, piano, flétnu, koncovku, karpálky, bubínky atd. Hodně vyrábíme (hudební nástroje, meteorologické pomůcky, stavby z všeho možného…), často zpíváme a tančíme. S prarodiči děti víc zahradničí. Se sestřenicí a bratrancem se občas učí i hry na počítači. Ve všech třech domácnostech máme velkou knihovnu dospěláckých i dětských knih, máme i různé pracovní sešity, učebnice (ale ty se moc nevytahují☺).

Jaká má unschooling pro a proti?
Pro:
Stačí připravené prostředí a děti se vše, co potřebují, naučí sami. Respektují se individuální potřeby každého dítěte, tím se udržení jeho vnitřní motivace a chuť se učit, rozvíjí se sebedůvěra, zodpovědnosti…
A pak svoboda, svoboda, svoboda – nejen pro růst dětí, ale i pro naše představy, co vše dítě „musíme“ naučit. Možnost přeskládat si zažité tradiční modely, že se to bez nás dospělých neobejde. Možnost pozorovat, jak dítě roste ve svých dovednostech a samo si hledá cestu (a každé jinou…např. u lyžování se Rozka i Prokop naučily vše sami a každý úplně jinou technikou).
Proti:
Někdy se může zdát, že je to náročné na čas…ale oproti běžnému domoškoláctví je to vlastně mnohem jednoduší. Pro některé typy rodičů, rodin je to možná náročné…předat a udržet autonomii dítěte, každé dítě potřebuje jiné „připravené prostředí“ – skupinu děti/ média/ dílnu/ zahradu…pro některé rodiny je to možná občas těžké zajistit, pro někoho možná i to, že to společnost zatím nezná

Jak na to, že děti nechodí do školy a že je ani “neučíte” reaguje okolí?

 Dospělým už neříkám, že se dítě neučí…ale to, že se učíme vždy to, co děti zrovna zajímá, a že jim to pak jde mnohem rychleji, a tak se „učíme“ vždy jen chvilku. To většina dospělých pochopí a alespoň se tváří, že souhlasí☺.



Je nějaký moment, zážitek, cokoli, co díky unschoolingu máte, co jste zažili, na co nikdy nezapomenete?

 Asi nejsilnější jsou momenty, kdy jen pozoruji…jak jsou děti dlouhé minuty, někdy hodiny i dny ponořené do nějaké aktivity, kterou si samy vymyslely, a jsou plně pohlceny samotnou činností – nemusí jíst, pít, čůrat, spát. Stále mají ohromnou energii. A díky unschoolingu a připravenému prostředí vidím, že v tomto stavu mohou být téměř celý den. Pokud je my dospělci nevyrušujeme☺
Každé ráno či večer v 8h, kdy děti řádí umazané, bosé, téměř nahaté někde venku a já vím, že je - ani sebe nemusím nikam honit.
Na momenty, kdy děti sami přijdou na něco, co bych jim ještě před pár lety nadšeně vysvětlovala sama.
Jak mé pokusy o přípravu zajímavých motivujících aktivit děti během chvilky zastavily a pomůcky si rozebraly na svou výtvarku, pokusy, či domečky pro panenky.