Prosinec, 2015

    V prosincovém čísle sesbírala Beáta příběhy dobrovolníků, co se rozhodli pomoci jiným, protože sami mají všeho dost. Příběhů bylo tolik, že jeden se nevešel. Možná proto, že přišel z veliké dálky. Obrázky k němu, ze sirotčinců z Kambodže, najdete tady.

Pavla:

Procestovali jsme Thajsko, Barmu, Laos, Vietnam a nakonec jsme se na pár týdnů usadili v Kambodži. Dost jsme toho před cestou načetli, i přesto nám tahle krásná a přitom krutá země připravovala překvapení na každém kroku. Lidi, kteří prošli zkušeností režimu Rudých Khmerů, patrně už nemůže nic vyděsit. A tak s pokorou a obrovskou nadějí přijímají často velmi těžký život v podmínkách pro nás nepředstavitelných. A to nejen dospělí, ale především děti – děti ulice, jimž rodiče vzaly nemoci, bída, drogy.

V hlavním městě Phnom Penh jsme vyhledali náš první sirotčinec. Pár polorozpadlých domků z překližek a vlnitého plechu, mezi nimi nevábně působící prostranství určené pro dětské hry. Ještě jsme ani nepřekročili bránu a děti se k nám seběhly, začaly nás tahat za ruce, objímat a jeden přes druhého na nás volaly "I love you". Byli jsme zaskočení, jak by také ne. Až o dost později jsme pochopili, že to je jejich práce. Ano, práce. Děti musí být k cizincům, kteří k nim zavítají, milé, vstřícné, a patřičně rozkošné a politováníhodné. Potřebují totiž peníze. Kambodža nemá žádný stálý program, který by přispíval na chod sirotčinců (a že jich tam je nepřeberně). Ty závisejí jen na občasné pomoci cizích nevládních organizací a právě na dobrovolnících.

V phnompenském sirotčinci šlo tedy hlavně o to, abychom přispěli nějakou částkou, samozřejmě v dolarech, čímž mohlo klidně naše dobrovolničení skončit. S tím jsme nesouhlasili a víceméně donutili správce, aby s námi připravil jakýs takýs program, který bychom mohli zrealizovat. Domluvili jsme se, že nakoupíme sazenice lilků a malých zelených papriček, půdu, hnojiva a spolu s dětmi vybudujeme malou zeleninovou zahrádku. Nakoupili jsme tedy, co bylo potřeba, a pustili se do práce. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že správce dochází do sirotčince jen občas a děti se o sebe vlastně starají samy.

I přes tuto zkušenost jsme to nevzdali. Další naší zastávkou byl Siam Reap, kde to naštěstí bylo úplně jiné kafe. Jednoho dne k nám přistoupila krásná holčička a podala nám nějaký letáček. Byla to pozvánka na taneční vystoupení pořádané jedním z místních sirotčinců. Zajásali jsme a hned další den se tam vypravili. Představení bylo okouzlující, děti nesmírně šikovné a krásné. Všechny vypadaly zdravě, vesele a spokojeně. Hned ten samý večer jsme se domluvili s paní ředitelkou na tom, co můžeme dělat. Já jsem učila angličtinu a manžel se mezitím staral o menší děti, vymýšlel jim hry a všelijak je zabavoval. Tady už to fungovalo trošku jinak. Ani tento sirotčinec sice nedostával žádné dotace od státu, ale díky podnikavosti paní ředitelky se o něj staralo hned několik cizích nevládních organizací, procházela jím spousta dobrovolníků z celého světa a dobře zorganizovaná taneční představení pro turisty také nějaké peníze přinášela.

Siamrepský sirotčinec jsme opouštěli jen hodně neradi a nebýt toho, že nás tlačil čas, zůstali bychom určitě déle. Bylo nám tam moc fajn, děti nás mezi sebe opravdu přijaly (z prvotního "I love you" bylo "Pavla, Roman, thank you so much" snad míněné upřímně), trávili jsme s nimi celé dny, večery, jedli jsme spolu, spolu jsme připravovali jídlo, pracovali, učili se, hráli si. Jsme nesmírně vděční za tuhle zkušenost, která nám mimo jiné připomněla, že toho světu můžeme dát ještě mnohem mnohem víc.

Děkujeme!