Hezky se zavlnit a zmizet

Nedávno jsem byl na koncertě smyčcového kvartetu. Bylo to krásné, jen tak BÝT v sále plném nádherné hudby, která povznáší. Chvíli jsem se soustředil na muziku, ale jak to už na koncertech bývá, občas se myšlenky, inspirovány hudbou, rozběhly kamsi do dáli... Seděl jsem v sále, kde vibrovaly tóny houslí, violy a čela, a přemýšlel, jak se rodí zvuk. Muzikant se dotkne strun, ty se zavlní, rozvibrují nástroj, od toho se rozhýbou vzduchové vlny, předávají si energii a šíří se prostorem jako krásné vlnění plné harmonických tónů. Koho vlny potkají, slyší krásnou hudbu a je mu dobře. Potom vlny běží dále, až zmizí kdesi v prostoru.

A začaly mne napadat různé analogie. Zrození zvuku, zrození života. Vesmír prý také vibruje, vlní se. Existuje vševysvětlující teorie strun. Četl jsem ji, nepochopil. Tak je místo pro fantazii. Kdopak „tam nahoře“ asi hraje na ty struny? A planety, hvězdy, a slunce mnoha jiných galaxií se podle toho vlní do rytmu?

I náš obyčejný lidský život se vlní. Jednou jsme nahoře, jednou dole. Uvnitř nás také vše vibruje. Byli jsme rozezněni a jednou, za nějaký čas, náš život opět utichne. Stejně jako každý zvuk jednou dozní. Ale dokud jsme tady, dokud vibrace trvají, život JE a my se můžeme ponořit do nádherné hudby kolem nás... Užijme si to.

Vystřihnul Pavel Ovsík

Hudba ve videu:

Janacek, L. - String Quartets: Iv. Allegro - Andante - Adagio, v podání Benewitz Quartet

#pavelovsík