…tak se zpívá v jedné písničce od dvojice Svěrák – Uhlíř. Mám kamarádku, jíž snem je postavit kamennou zeď. Přeju jí, aby se jí splnil, a když k tomu bude příležitost, ráda jí se stavěním pomůžu. V případě pečení chleba to mým snem nikdy nebylo. Prostě mi to tak nějak vplulo do života.
Už před několika lety jsem zkusila upéct chleba z normálního droždí a měla jsem z toho zážitek, řeknu vám, asi na týden. Každému jsem o tom vyprávěla, jak to bylo skvělé si vlastníma rukama uhníst chleba. Až za pár let jsem zjistila, že existuje něco takového jako kvásek a že právě kváskový chleba lépe stravitelný, zkrátka ten pravý. Nejsem žádný velký koumák. Mám prostě v lednici kvásek, který oživím žitnou moukou a vodou, nechám pěkně nabobtnat, pak odeberu část zase do lednice a z druhé části zadělám chleba. Prostě pořád dokola, mouka, voda, kvásek, sůl a kmín. Jen občas střídám poměr žitné a pšeničné, občas špaldové chlebové mouky. Vím, že nesmí chybět vnitřní klid a kontakt s těstem, chleba to totiž vycítí a pak – světe, div se!
Asi i proto je náš bochník pokaždé jiný, ale vždycky dobrý. Netvrdím, že nikdy nekoupím pečivo, to bych kecala. Ale díky akci chlebopečení, jejíž obrovský smysl a dosah mi vlastně dochází až zpětně, jsem si uvědomila moc příjemnou věc. Někdo třeba touží po titulu. Cítí se báječně, když se po letech studií jeho jméno ověnčené tituly zařadí mezi ostatní jména podobně ozdobená. Něco podobného jsem právě zažila při Chlebopečení. Když se mnou upečený bochník rozkrájel a položil na stůl vedle dalších chlebů zkušenějších pekařek, když ho někdo ochutnal a pomlaskal - až mě samotnou překvapilo, jak báječně jsem se při tom cítila:-) Tak to jsem chtěla…
Chuť na voňavý pravý domácí chleba nám udělala Markéta Ovsíková
Obrazově jej zvěčnil Pavel Ovsík.
A co vy, pekli jste?