Co je vlastně skutečné?

Nedávno jsem si povídal s jedním člověkem (celkem běžná situace), který zatím Pravý domácí časopis neznal (bohužel zatím také celkem běžná situace). Prolistoval pár čísel a zeptal se, pro koho je vlastně časopis určen. Zdánlivě snadná otázka, ale odpověď tak snadná není. Stejně jako když chcete popsat stručně o čem Pravý domácí časopis je a nechcete používat slovo „alternativní“. Hluboce uvnitř totiž cítíte, že mnohá témata popisují vlastně návrat ke kořenům, k původním zvykům, tradicím, ke starým moudrostem, které možná trochu zapadly v dějinách novověku, ale rozhodně je naši předkové za alternativní nepovažovali. Takže, jaký je typický čtenář Pravého domácího? Jak byste odpověděli? Jste-li čtenáři, jste typičtí?

Začal jsem hledat slova, jako že mezi čtenáři bude asi o něco více žen než mužů (více témat se týká dětí, výchovy, ženského světa, zdravého vaření), ale že s mnoha velice inspirativními muži jsme měli rozhovor. A že články o stavění hliněných domů či jurt zase hltají muži. Ohledně věku je to těžké, víme o čtenářích od deseti do devadesáti. Nakonec jsem se zamotal do tvrzení, že praví domácí čtenáři jsou takoví jinačí. Že je lze rozpoznat, protože jsou neotřelí, jsou nějak originálně oblečeni, a protože nejsou pod vlivem „mediálního“ tlaku na to, jak mají vypadat, jsou vlastně takoví více skuteční. „No ale jak si představit více skutečnou ženu?“, zeptal se ten člověk. „Hmm, asi se méně maluje, nemá umělé nehty a permanentní make-up, aby to byla více ona sama“ napadlo mě. Respektive nenapadlo mě nic jiného. Tímto se omlouvám všem čtenářkám Pravého domácího, které jsou skutečné, ale přitom se celkem rády a zručně malují a zdobí.

Jako každé škatulkování i popis nejčastějšího čtenáře časopisu je předem odsouzeno k nezdaru. Všichni přece dobře víme, že každý jsme originál, nenapodobitelná a jedinečná bytost. Jenže když chcete představit časopis, otázky na popis obsahu a komu je určen, jsou celkem obvyklé. Někam se zařadit je potom nutné. Jak byste popsali „pravé“ čtenáře vy?

Stejný paradox (jako nesmyslné, ale požadované škatulkování) je, že víme, že vše se odehrává v přítomnosti a nikdy jindy se vůbec nic nestalo, než právě TEĎ. Takže nemá cenu mnoho špekulovat o jiných časech, protože v minulosti i budoucnosti jsou pouze naše myšlenky, zatím naše bytí je ZDE. Hezké. Ale stejně se tak nějak těším na jaro. Na sluníčko. Na bosé nohy v trávě pod kvetoucí jabloní. Kéž se tato budoucnost stane skutečnou přítomností. Už brzy!

Napsal a vyfotil Pavel Ovsík. Skutečně!

#pavelovsík