Každý na své šprušli
Pravý domácí časopis, kterému důvěrně přezdíváme Prdočas, je tak trochu alternativní. Někdy mě proto napadá, jak alternativní jsem vlastně já? To si pak představuju samu sebe, jak zlehýnka přešlapuju na jedné ze spodních pryčen bytelného, poctivě vysoustruženého žebříku z masivního dřeva. A nad sebou vidím kolegyně z Prdočasu, jak na mě přátelsky mávají.
Když jsem třeba připravovala pro únorové číslo článek o tom, jak se odhodlávám recyklovat hliníkové obaly a jak sháním potřebné informace, zjistila jsem, že kolegyně Markéta už je o pár stupínků napřed. Nejen, že třídí už řadu let, dokonce se rovnou při nákupu zásadně vyhýbá obalům s hliníkem, které nelze recyklovat.
Když se pro změnu hroutím nad množstvím protichůdných informací o tom, jestli předškolní a školní děti mají, nebo nemají pít mléko a jestli má být kravské, sójové, rýžové, nebo snad obilné, a navrhuji naší paní šéfové Petře, že o tom napíši (v některém z příštích čísel), souhlasně přitakává a obratem mi k tomu pro inspiraci posílá svůj skvělý komentář, který přesně na tohle téma napsala už před nějakým rokem.
A příklad do třetice. Když jsem se setkala s klukem, který staví a pořádá indiánské sauny, (o kterém jsem později napsala pro 3. číslo), vůbec jsem ze začátku netušila, o čemže to mluví. Hraje si snad na indiány v nějakém wellness centru? A ejhle. Krátce na to se od kolegyně Zuzky dozvím, nejen, že dobře ví, o co kráčí, indiánskou potní chýši dokonce sama s manželem postavila a podstoupila.
Ale co na tom. Já si dál postávám na té své šprušli, občas pokukuju výš, ale zatím se mi dál vlastně ani nechce. Je mi na té mé příčce dobře. Jsem navíc přesvědčená, že tam nestojím sama, že zrovna tahle výška může vyhovovat i dalším. A když ještě občas po tom našem žebříku hodí oko někdo z toho vedlejšího, co víc si přát.
Obrázek namaloval Jaroslav Kruntorád.
Comments