Nepochopitelná skutečnost školství

Archaeplastida, Excavata, Rhizaria, Chromalveolata, Amoebozoa.

Uzřela jsem tyto názvy a mnoho dalších na pracovních listech naší patnáctileté dcery, t. č. studentky osmiletého gymnázia bez žádného speciálního zaměření. Učila se biologii na písemku. A mně se opět začaly honit hlavou otázky, které se někdy tak zavaří, že začnu doma vykřikovat nepěkná slova na adresu paní učitelky a systému vůbec.

Nemá to tak asi být, neměli bychom my rodiče podkopávat autoritu profesorského sboru. Ale to bychom se vrátili do dob nedávno minulých! Žijeme v době otevřených názorů, proč bych ho nemohla vyjádřit taky já? Že by se děti měly učit pro ně důležité věci a netrávit stovky hodin zbytečně ve školní budově, aby pak přišly domů totálně utahané, demotivované, nenadechnuté, s vidinou, že se musí naučit něco, co si mohou vyhledat na internetu, pakliže si nezvolí jako životní dráhu biologii nebo třeba chemii?

Tato představa je příliš utopická. Stejně jako ta, že by děti více chodily ven a učily se v terénu. Třeba jen to, čím se liší druhy javoru nebo jak vypadá sýkorka koňadra, modřinka či parukářka. Ale nejspíš jsem velký idealista. Nemohu a nechci kritizovat učitelské povolání, uvědomuji si, jak je to těžké. Ani nechci znehodnocovat důležitost základního rozhledu, do kterého ale, podle mého názoru, ani Chromalveolata, ani Stramenopila nepatří. A tak z mých úst dost často vyběhne věta: „Nauč se jen to, o čem si myslíš, že Ti bude k něčemu dobré“. Snad mě pedagogové neukamenují!

Naštvala se, napsala a nakreslila Markéta Ovsíková

#markétaovsíková