Teď JO – Teď NE

Jsem fotograf. Před objektivem se mi čas od času objeví rodina. Tatínek, maminka, prarodiče, děti. Taková chvíle je náročná pro všechny. Není vždy snadné poskládat skupinu osob včetně dětí tak, aby byli všichni vidět. A pak samozřejmě nastávají momenty vtipné, dojemné i poučné.

My dospělí jsme schopni se na takovou chvíli připravit. Víme, že se budeme fotit a co to asi obnáší. Pózování málokoho baví, ale jsme zvyklí hrát více rolí, a navíc přeci chceme mít hezké fotografie, tak nezbývá, než to chvilku vydržet, zaujmout pozici, nasadit „výraz“ a hrát roli modela či modelky. Děti ale mají o hře jinou představu. Musí je bavit. Jinak nehrají.

Mezi dětmi a dospělými je mnoho rozdílů. Nemyslím ty zřejmé, že jedni jsou malí a druzí velcí. Jsou i méně viditelné, ale o to zásadnější. Děti, zejména ty malé, žijí více v přítomnosti. Neplánují. Jsou více v TEĎ. Teď si hrají, teď je jim dobře nebo teď pláčou. Tyto stavy se mění i během minuty. Dospělí, když už pláčou, tak rychle se z toho nevyhrabou. Děti pláčou a za okamžik se smějí.

Zní to hezky, žít v přítomném okamžiku. Při focení rodiny se ovšem často stane, že fotograf, světla, dospělí, prostě vše je připraveno… a chtělo by se jen říci „zmáčknout spoušť TEĎ.“ Mnohdy přesně v ten okamžik mají naopak děti stav „teď NE“. Je jim horko, světla se jim nelíbí, proč mají stát zrovna tady, když hračky jsou támhle, a ještě se usmívat na povel? Teď NE.

My dospělí jsme už takoví. Chceme vypadat šťastně, spokojeně. Když už se fotíme, ať je to vidět, že jsme „happy“. Ale chtějte to po dětech. Usmívej se. Teď hned. Nastávají zajímavé okamžiky. Rodiče zkouší dělat vtipné obličeje, děti trochu pobavit, rozesmát. Pracně naaranžovaná skupina se rozpadá. Začíná představení. Mamka nebo tetička dělají vtipné grimasy. Tatínek ztrácí nervy a začíná hrozit nějakým trestem. Všichni sledují děcko, zda už se konečně usměje. To naopak začíná natahovat.

Atmosféra houstne. Začíná výchova. Vysvětlování a argumenty. „Víš mladej, člověk musí dělat v životě i to, co se mu nechce. Mě to tady taky nebaví, ale vydržím to. Za chvíli je to vyfocený, jen se koukej usmát hochu. Jinak uvidíš ten tanec!“, hrozí otec. Kdo si myslí, že toto zabere, plete se. Šťastný, usmívající se hošík se takto nevykouzlí. Navíc tak v dětech vzbuzujeme nechtěně své vlastní představy, že focení je otrava a člověk se při něm chová nepřirozeně. Většina dospělých tak později na začátku focení pronáší běžné mantry: „Já se nerad fotím.“ nebo „Jak se mám tvářit?“ (Foťte se rádi a tvařte se přirozeně).

Možná ten tanec by pomohl. Ne, že by se děti rozesmály, ale získalo by se trochu času. Při focení dětí je potřebná zejména trpělivost. Nepospíchat na ně. Nenutit je. Fotografovat raději déle, udělat více kompozic. Že na prvních dvou děcko vůbec není? Nevadí, však ono za chvíli přiběhne. Že zrovna pláče? I to může být po letech vzpomínka na dětskou chvilkovou nespokojenost. Než argumenty a výhrůžky pro vyloudění úsměvu, mnohem více funguje vymyslet nějakou hru. Zaujmout dětskou pozornost něčím jiným, než příkazem „Teď stůj a usmívej se!“.

Kdo si hraje, nezlobí. A formou hry vzniknou mnohem přirozenější a uvěřitelnější snímky. Až se budete příště připravovat na rodinné fotografování, kromě variant oblečení si vymyslete nějaké zábavné hry. Klidně třeba „Škatulata, hejbejte se. Teď!“

Napsal a vyfotil Pavel Ovsík

#pavelovsík