Můj život ve vzpomínkách

„Na plotně vře rajská omáčka, nad párou se ohřívá knedlík. Pro Elu poprosila těstoviny, má je radši. Děti si hrají na zahradě. Shrabují trávu, vozí malé retro kolečko (Klára si ho pamatuje ještě ze svého dětství), okopávají záhonky a sbírají okurky. Prababička jim vše dovolí, na venkově jsou ve svém živlu.

Mají tu vlastní pískoviště, které se (k nelibosti místních koček) na noc přikrývá. Houpačku, modře natřenou, dřevěnou, krásnou, vyrobenou na zakázku. Stoleček se židličkami, sedí si tu jako páni. Klouzačku klouzavou.

Klára děti sleduje oknem starého domu a dojímá se. Nad tím, jak si tu kdysi podobně hrála se svou sestrou. Jak tu měly veliký bazén se schůdky. Jak na trávě pásly malé králíčky. Jak támhle měly klubovnu a v ní velikou černou tabuli. Jak támhle ve stodole skákaly v seně. Jak se bály do kotelny. Jak s dědou v podvečer zalévaly a jak to bylo fajn.

Dědovi je už přes osmdesát a pohybuje se o berlích. Babička už hodně zapomíná. Přesto jsou rádi, že tam Kláru s dětmi mají. Je to znát. A Klára se cítí v bezpečí...“

Ukázka je z mé autobiografické prvotiny Klára nad propastí. Vrací mě do doby, kdy jsem byla malá holka a u prarodičů na vesnici trávila hodně volného času. Babička mě učila poznávat bylinky, děda mě bral do lesa na klestí. Sbírala jsem vejce od slepic a mazlila se s čerstvě narozenými koťátky. Zahrádka byla plná vůní a já měla za nehty hlínu. Úplně jiný život než ten městský.

K babičce a dědovi jsme to neměli daleko. Vzpomínám, jak se u nás nikdy nevyhodilo žádné jídlo, jak jsme už třicet let zpátky všechno vozili na kompost, nebo slepicím. Bylo to pro mě přirozené, přestože jsem často páchnoucí kastrůlek se zbyťoury nesnášela (hlavně, když jsem ho cestou na venkov musela držet mezi koleny).

Pak jsem se přestěhovala do Prahy a postupně si zvykla, že na koleji, v podnájmu, v bytě už žádný takový kastrůlek není. Stranou dávám chleba a pečivo pro slepice, shromažďuju skořápky, jídlo, co nestíháme dojíst, pokládám k popelnicím potřebným. Ale asi je to málo.

Dneska se mě někdo zeptal, proč nekompostuji. Uf a já zjistila, že vlastně nevím. Kdykoliv nejsme doma, ale třeba u kamarádky na chalupě či na prázdninách na statku, je to pro mě normální a naskakuje to samo. Rozhodla jsem se, že i v paneláku se „polepším“. Asi je na to čas.

Třeba už v očích toho, kdo mi to před několika hodinami řekl, nebudu zločincem proti matičce Zemi.

Nebo v těch svých?

Kdo ví.

Kompostovala a napsala Beáta Matyášová

#beátamatyášová