Kdo varuje, krade sny!

Rusky krást se řekne ворова́ть, vyslovuje se varaváť. Fonetická blízkost s českým slovesem varovat je zřejmá. Ale co když je v tom ještě něco víc?

Vždyť ten, kdo varuje, může varovaného skutečně okrást! Nastíněním děsivé varianty nažene strach, vnukne negativní představu, vyvolá pochyby vylíčením netušených překážek. A ejhle, positivní elán něco vykonat je fuč, chuť se do věci pustit hořkne, odvaha jít svou cestou se scvrkla. A něco, co jsme před chvíli chtěli, je nám najednou ukradené.

Ta souvislost mne napadla, když jsem usínala vedle svého dvouletého syna. V klidu oddechoval, konečně nekašlal. Po dvou bezesných nocích neustávajícího suchého štěkání ho to přešlo. A to přesto, že jsem mu nedala čípek s kortikoidy na splasknutí otoku hrtanu. „Jestli mu ho nedáte, začne se dusit, budete volat sanitku a dostane to injekčně!“ varovala mne dost důrazně doktorka, že píchnutí ho bude ještě navíc bolet. Já si ale nechtěla nechat ukrást svou představu, že to zvládneme bez medikamentů. Stálo mě to hodně telefonátů všem známým lékařům a kamarádkám, jejichž maminky vlastní lékárnu. I oni mne podobně varovali. Noc se nakonec přesto odehrála po mém. V klidu, bez čípku a bez sanitky.

„Jak si ho jednou dáš do postele, už se ho nezbavíš,“ varoval mne zas o pár roků dříve známý. Spát po boku vlastního dítěte pro mne bylo od prvního dne přirozené a krásné, a tak jsem varování opět ignorovala. S tímto to šlo mnohem snáze. Při představě, že by se nedejbůh splnilo doslova a já ještě po letech spala vedle chrápajícího zarostlého chlapa, dostávám totiž spíš záchvat smíchu, než abych se bála. Víte přeci, jak to myslím?!

Občas své představy ustojím i navzdory tlakům zvenčí. Není ale zbytečné, muset se na cestě k nim prodírat strachy a negativními emocemi někoho jiného? Vždyť co jiného varování vlastně je, než cizí obava, cizí zkušenost, že se něco nepovede? Takové varování nemá se mnou osobně téměř nic společného. To, před čím mne někdo varuje, vypovídá spíše o něm samotném. Platí tu pořekadlo: Podle tebe soudím sebe. Ten můj známý se možná jen bál, že ho dítě, které on teprve s partnerkou čekal, vystrnadí z manželské postele. Doktorka se možná chtěla pojistit, aby se stoprocentně nic zlého nestalo, nesla by zodpovědnost. Samozřejmě jen hádám. Ono ani není nutné vědět, co za varováním vězí. Hlavní je si příště, až mne zas někdo bude chtít okrást, byť i s dobrým úmyslem, uvědomit, že jeho varování je jen jeho verze scénáře. Ne ta moje.

Kéž bych si to uvědomila, když jsem místo Fakulty humanitních studií, šla studovat ČVUT. „Psaní tě neuživí,“ varovala mne tenkrát maminka. Myslelas to dobře, mami. A ono to i dopadlo dobře. Je ze mě inženýrka, co se živí psaním.

A co vy? Nechali jste se okrást o nějaký svůj sen? Nebo navzdory všem varováním žijete svou verzi?

Napsala Markéta Davidová,

hrozící prst vyfotil Pavel Ovsík

#markétadavidová