Bez hodnocení

„Krása je skryta v harmonii, štěstí v okamžiku, láska v člověku.“

Tato slova jsem si, bez dovolení, vypůjčila z mailů od Katky Mayské Many. Má je vždycky na konci textu pod pozdravem a podpisem. Doufám, že mi to Katka odpustí. Od té doby, co vyšel článek o živé čokoládě, jsem si s touto drobnou usměvavou blondýnkou už pár mailů vyměnila a osobně si od ní převzala několik krabiček této božské lahůdky. (A tím jsem rodině a blízkým přátelům připravila nejednu krásnou chvíli.)

Ale teď k věci, o které chci psát. Víte, proč mě tak baví naše redakční porady? Protože tam nikdo nikoho nehodnotí. Ano, je potřeba se zamyslet nad předloženými návrhy, prodiskutovat navržená témata, vymyslet správnou strategii. Je potřeba něco zamítnout, něco vypíchnout či říct: „Dobrá trefa.“, nebo naopak „Příště jinak.“. Debata nespočívá v samolibém hodnocení a posuzování, ale v otevřenosti k názorům a postojům druhého.

Já sama na tomto svém úkolu „neposuzovat“ pracuji už mnoho let a vedu k tomu i své děti. Ve světě, kde se stále něco hodnotí, někdo s někým a o něco soutěží, si občas připadám jako exot – ale naštěstí zjišťuji, že je nás víc. Hurá! A ani já jsem si ještě úplně neosvojila „nesouzení a nehodnocení“ úplně a docela. Mockrát mi v mysli naskočí věta: „Ten je divnej.“ nebo „Dělám to líp nebo hůř než druzí?“. Naštěstí si to alespoň včas uvědomím J. U nás doma, ještě u rodičů, se pořád vychvalovalo nebo kritizovalo, posuzovalo a hodnotilo, bez přidaných hodnot typu „Vždyť o tom nic nevím.“ či „Asi k tomu má nějaký důvod, který neznám.“.

Před časem se mi, v rámci širší rodiny, stala taková příhoda. Předložila jsem jedné mé příbuzné a jedné dávné rodinné přítelkyni k nahlédnutí Pravý domácí časopis jen s tou informací, že s týmem jej tvořícím nyní spolupracuji. Než jsem stačila cokoli dodat, už tu byla palba kritiky, aniž byl řádně prohlédnut obsah či přečten úvodní odstavec. Zmíněné dvě ženy, které znám léta, tam stály se svou neomylnou kritikou něčeho, o čem nevědí zhola nic a ani si nevšimly, že jsem na chvilku opustila místnost se slzami v očích. (Bohužel to tak mám, že v patových situacích brečim, abych upustila přetlak.) Byla jsem z toho smutná ne proto, že se někomu nelíbí produkt, na kterém se podílím (v tomto případě jsem jinou možnost ani nepředpokládala), ale způsob, jakým to bylo dáno najevo. A nejvíc mi vadilo, že jsem tuto situaci neustála, že jsem nedokázala diskutovat, argumentovat. Až později mi došlo, že by to ani nemělo smysl, protože by mě nebylo slyšeno stejně, jako mě nebylo viděno. Při odchodu jsem marně přemýšlela o tom, co mi proběhlá situace měla dát. Dnes už se na onu chvíli dívám s nadhledem a s díky. Za co? Že jsem mohla otevřeně nahlédnout některé skutečnosti, které jsem předtím jen tušila.

Vidíte, k čemu všemu mi byl ten „náš“ časopis dobrý.

Teď si uvědomuji, že možná není úplně patrná souvislost mezi nadpisem, fotkou, úvodním odstavcem a dalším textem. Tak to napravím třeba takto: oranžová květina na obrázku kvete a zdobí svět a je jí úplně jedno, zda se někomu líbí, nebo ne. Pro své bytí tuto informaci nepotřebuje. Prostě je.

Napsala Markéta Ovsíková, ať se vám to líbí, nebo ne.

#markétaovsíková