„Slipy aspoň troje?“ „Počkej! Mám.“

Ve chvílích, kdy náš dvanáctiletý synek někam odchází či odjíždí, často mi v hlavě zní slova z písničky bratří Ebenů Houston. Jestli ji neznáte, tady si ji pusťte. Minulý týden měli u syna ve škole akci: jeli vodu. Odjezd ve středu brzy ráno s plnou polní vlakem do jižních Čech, v pátek večer návrat. Matěj se moc těšil a já sdílela jeho nadšení. Když došlo na balení, text zmíněné písně i s melodií v hlavě zesílil. A to nemluvím o okamžiku, kdy jsem mávala postavě s obrovským batohem na zádech a stanem přes rameno a vysílala jsem poslední zbytečná slova o svačině. Alespoň že jsem nevyřkla tu nejpříšernější větu ostatních podobně založených maminek a babiček: „A neutop se!“ Synek byl samozřejmě myšlenkami s kamarády ve vlaku či na raftu nebo si v představách ulizoval z kopečku předprázdninové zmrzliny. Usmál se na mě všechápajícím úsměvem, zamával a zmizel v autobusu.

Nevím, proč se to tak děje. Ve chvílích, kdy vypouštím ty pitomé věty, je mi úplně jasná jejich absurdnost. Kdysi jsme byli s partou kamarádů někde na chalupě a naše děti byly ještě dost malé. Kamarádova dcerka se pouštěla na odstrkovadle z malého kopečka a její táta sedě pěkně v křesílku na ni houknul: „Nespadni!“ Tenkrát jsem se začala strašně smát, ale kamarád to moc nechápal. K tomuto tématu se moc pěkně vyjadřuje Jaroslav Dušek v představení Čtyři dohody. Všichni se v divadle lámou smíchy, ale určitě je nás takových víc, kdo dává nesmyslné pokyny a otázky. Jen kdyby člověk dokázal přemýšlet o pár sekund rychleji, aby ta slova už z pusy nevypustil.

Jsem přesvědčená o tom, že náš syn je člověk zodpovědný, šikovný a dokáže se sám o sebe postarat. Jestli někde zapomene ručník nebo mobil? No a co! Snad mě ta mánie přejde alespoň na prahu jeho dospělosti! I když i svého muže se někdy v zimě mezi dveřmi zeptám: „A čepici máš?“

„Neboj, mám.“

Napsala a nakreslila starostlivá máma a manželka, Markéta Ovsíková.

#markétaovsíková