Taková úplně soukromá individuální konzultace

Jsem v útulném lektorském pokoji Domu osobního rozvoje Maitrea a mám čas. Shodou nejrůznějších okolností a mé čerstvě aktivní afirmaci: „Věnuji sama sobě stejnou péči jako všem ostatním,“ odpadla domluvená předporodní individuální konzultace, a tak se ještě před tím, než začne program, který provázím, věnuji opravdu sama sobě. Před pár hodinami jsem na zahradě v Podkrkonoší přesazovala kytky, vyslechla mužův a synův včerejší příběh o získaní ovčí vlny, zjišťovala, kdo zase nechal slupku od banánů jinde než v bio odpadu, očistila natlučený nosík nejmladšího syna, vyřídila rychle pár mailů a hupla do auta. Cestou do Prahy surfovala na vlnách svých myšlenek a sledovala souvislosti a osobní témata uplynulých dní. Můj vnitřní autopilot nastaven na pokyn být v daném čase na daném místě. Cedulka na zdi v Maitree s mým jménem, s nějvětší pravděpodobností určená účastníkům programu, skvěle zas a znovu poslouží i mně, neboť až z ní se dozvím, jakému tématu se dnes budeme věnovat. Ne že by název programu nebyl už hodně dlouho předem vypsán, ale jsou věci, které prostě neřeším dříve, než je potřeba. Jsem tam, kde mám být, vím o čem mám mluvit a mám čas. Nořím se do proutěného křesla a zároveň i do srpnového čísla Pravého domácího. Vstřebávám každou stranu včetně obálky.

Plují ti kluci na kanoi opravdu, nebo je to taková obálková letní image, zkoumám a vzpomínám na úvodník z minulého čísla na téma dětí a počítačů. Mají mokré vlasy, bude to fakt pravá domácí skutečná fotka ze života, spokojeně dekóduje moje levá mozková hemisféra, zatímco ta pravá už mne vidí na další kánoi někde v pozadí. Posunuji se dál. S Liborem Malým vytvářím celosvětový prostor pro štědrost v každodenním životě. Představuji si, jak rozdávám naše knihy zdarma, dělám workshopy zdarma, individuální konzultace… Nevkládám knihy do obálek, nenadepisuji stále dokola adresy a můj muž věčně nesleduje počet vyřízených objednávek a zaplacených částek. Prostě běhám po ulici a rozdávám. Ta představa mi není vůbec cizí. Dokonce je pravdou, že se stále ještě snažím naučit, že věci nemohu „jen tak rozdávat“. Vždyť přece, jak mi pravidelně připomíná můj muž, na benzínce také jen tak pro radost naftu nikomu nedají a zkus nezaplatit za elektriku, zpětná vazba v podobě odpojené energie je bleskurychlá. Hlavou se mi mihne vzpomínka na jeden den v mém životě. Kolik mi bylo? Třeba devět? Probudila jsem se ráno s takovým velmi výrazným pocitem, že jsem Láska. Pocit to byl nádherný, velkolepý a neopustil mne ani ve chvíli, kdy mne moje maminka pověřila úkolem dojít na nákup. V té době se mnou byla sama a každodenně zapisovala do černého (se)šitu všechny příjmy a výdaje do posledního halíře. Dokážete si představit, jak to vypadá, když jde taková Láska na nákup? Rozhodla jsem se tehdy, že nebudu nakupovat podle seznamu na lístečku, ale podle toho, komu je potřeba udělat radost. Nakoupila jsem u těch prodejců, kteří se tvářili nejsmutněji. A tak se stalo, že jsem domů místo housek přinesla například jedny obří pantofle, které prodával takový starý děda. Ty pantofle navíc vypadaly, jakoby snad původně byly jeho. Přinesla jsem také tác s vánočními motivy, i přesto, že bylo jaro. Moji mámu jsem příběhem o Lásce neoslovila, zato jsem v ní zaktivovala všechny možné emoce, a tak do mne nějakou dobu mydlila kabelem, který si nechala za účelem „obrušování mých hran“ odkudsi kdysi přinést. Když jsem pak večer s podlitinami na těle rekapitulovala svoje ranní rozpoložení, došla jsem k přesvědčení, že být Láskou pěkně bolí a děkuji za tu možnost, ale už nemám zájem. Hrany dostatečně obroušeny. Hrany? Opravdu?

Jsem o 32 let dál a už jsem zase Láska. Všichni jsme, i když to někdy není ani z několika úhlů pohledu vidět… Prošla jsem si pravda různými procesy a stále mám ještě občasné výpadky jako následek maminčiných (nejen) rádoby výchovných metod, ale zas a znovu vyhrává vědomí toho, že když vím,

kdo jsem, není síla (fyzická ani jiná),která by mne mohla ovlivnit. Nepotřebuji nic jiného než být sama sebou. Kdykoli. Kdekoli.

Ještě se zahledím na žluté harmonizační tričko na fotce a naskočí mi obraz mého muže v tričku červeném na které jsem mu namalovala duhové kolo směřující do svého středu. Tričko je už oprané a otrhané, ale nosí ho rád. Mnohem radši než úžasné značkové triko super high kvality s high cenou, ve kterém je stoprocentně “ in“ (systém). Proč asi?

Listuji dál. Zavzpomínám, jak jsme kdysi patlali hliněnku jedné naší přítelkyně s našimi malými holkami v šátcích na zádech, a v duchu zabrouzdám naším domem, kamže jsme to uložili ty pytle s hliněnou omítkou?

Nad textem o užitečné havěti se nemohu dočkat, až přijedu domů a k malému jezírku na zahrádce před domem vybuduji jezírka další. Netroškařím. Nechávám se unášet proudem myšlenek až sama sebe přistihnu při tom, že zkoumám, kudy se na naši zadní zahradu dostane bagr, aby nám vyhloubil rovnou jezero. A proč až za rok? Hned. Kdybych byla vlastníkem mobilního telefonu (což nejsem), okamžitě bych volala svému muži, aby ten bagr objednal ještě tento víkend. Moje fantazie vytváří obrazy vodní plochy, nejroztodivnější havěti všude kolem i vně. Vidím naše děti skákající šipky i nahá těla mne a mého muže. Vyhlašuji definitivní konec plavkám a organizovaným vodním terapiím.

Velmi souzním s článkem Tatány Kročkové a mám příjemný pocit z faktu, že pro mé děti není doba hraček, které si vyrábějí samy něčím neznámým a starodávným, ale každodenní realitou. I u nás doma se najde pár plastových panenek, ale naprostou většinu času nikoho "neberou". Děti dávají jednoznačně přednost živým hrám mezi sebou, holčičky raději než panenku opečovávají své mladší sourozence, a když se jim podaří ustát nějakou náročnější situaci, jako třeba přesvědčit mladšího bráchu, aby si vyčistil bez řevu zuby, jsou na sebe patřičně hrdé. Panenky? Nuda. Neběhá to, nesměje se to, neřve to… žádný adrenalin, nebo zasloužená odměna v podobě sladké upatlané pusy na tváři. Koupené věci? Nuda. Daleko lepší je přece projít celým procesem. Mít vizi něčeho co chci, zjistit jak k tomu mohu vlastním přičiněním dojít, pořídit materiál, tvořit, používat, vnímat, cítit… Před očima mi tentokrát vyskočí obraz dokonalého dětského bunkru, který si děti vytvořily v lese, domku z trávy, kde nechybí okna ani dveře na čerstvě posekané louce, lavice k ohni, polic, domečku na hračky u pískoviště, které z natahaných osekaných a rozřezaných malých kmenů vyrobil téměř patnáctiletý Matyáš, fascinující elfí vesničky, kde je každý pididomek zařízený do posledního detailu. Postýlky jsou z kůry, přikrývky z listů, střechy z mechu, kolem domečků pidi zahrádky osázené rostlinkami a nechybí ani obchůdky, ve kterých lze za malé kamínky zakoupit borůvky, maliny či ostružiny navlečené na trávě… nebo obří ptačí hnízda, které si dcerky postavily a následně seděly několik hodin na vložených opravdových vejcích, zatímco většina jejich vrstevníků seděla tou dobou ve školních lavicích. Osobně mám celkem jasno v tom, které to sezení má větší smysl:-)

Ve svém těle pocítím lehké napětí a má hlava dává pokyn, abych odložila časopis a otevřela dveře svého momentálního zázemí. Nechce se mi, ale pokyn následuji. Jsem překvapená, protože v prostorách za dveřmi je plno lidí. Nejsem vlastníkem hodinek, a tak se ptám jedné z žen kolik těch takzvaných hodin právě je. "Za dvě minuty půl šesté," odpovídá. Mám dvě minuty na to usednout do kruhu přítomných žen.

Ještě nechám usadit rozvířené vzpomínky v podobě asfaltové silnice pokryté mandalami z květin, listů, šišek, větviček a ohromného nadšení tvořících dětí. Přejíždí auto, děti uskakují do stran a z mandal jsou pouhé hromádky bez jakéhokoliv tvaru. To, co zůstalo, je stále aktuální dětská radost. Nikdo se nad stávajícím stavem bývalých mandal nepozastavuje. Fascinující.

Jsem v kruhu. Připravená být se všemi okolo.

Není nad to, věnovat sama sobě stejnou péči jako všem ostatním. Třeba prostřednictvím individuální konzultace s dobrým průvodcem. Třeba, tím pravým domácím…

Ps: Jen ten příjezd domů se mi tak nějak vymknul z ruky. Věta „Co jste tu zažili hezkého, zatímco jsem byla v Praze?“ mými ústy neprošla. Domů nám v době mé nepřítomnosti přibyla dvě koťata. Tonda a Niky. Byla jsem na sebe opravdu hrdá, že už několik měsíců odolávám všem roztomilým Micinkám, Kukým, Zrzečkům… Po letitých zkušenostech s kočičími přáteli jsem na jaře vděčně přijala rozhodnutí naší poslední kočky, nás opustit (nastoupila jednoho dne nepozorovaně do auta a ve vedlejší vesnici, když muž dával odpad do kontajnerů, vystoupila a už poněkud viditelněji odpelášila). Ne, s kočkami nám to fakt nejde… Místo plánu jsem tedy jen hodně nahlas řvala zoufalé neeeeeee a neobměkčily mne ani slzy mých dětí, ani vzorně připravené pelíšky a mističky na chodbě, ani vyrobené míčky zavěšené na provázcích… Během chvíle bylo všechno pryč a kocourci u svých původních majitelů. Co hezkého jste zažili, jsem ze sebe vypravila až další den. Vyslechla jsem dlouhé vyprávění o kočičkách:-).

Z toho pro mne plyne poučení, že co je hezké pro jednoho, nemusí být stejné pro druhého. Otázka: "Co jsi dnes zažil hezkého?" může navodit pozitivní atmosféru…"Pokud to ale nebude jinak." Jak praví zenové učení:-).

A mimo jiné jsem obstála i co se mé aktuální afirmace týká. Místo času stráveného uklízením po kočkách si přečtu třeba Pravý domácí… Ale to už tu bylo:-).

Se srpnovým PrDoČasem konzultovala Lucie S. Groverová.

#luciesgroverová