Kolik očí, tolik příběhů

Byli jsme tuhle na návštěvě mimo město. V domě s krásnou zahradou, kde také občas proběhne myš... jak už to tak v přírodě běhá. Naštěstí mají kočku, takže myši se drží dále. Občas ale udělá myš chybu. A kočka ji chytne. Je přece lovec. S chycenou myší pak přijde do domu a chce se pochlubit paničce. Přinese úlovek a pustí ho s grácií uprostřed pokoje. Myš nebývá mrtvá, je jen chycená. Využije první vteřinu nečekané svobody a utíká pryč. Kočce je to fuk. Už se přece pochlubila. Paničce to fuk není. Přichází jejích pět minut slávy. Běží pro k tomu účelu připravenou rukavici a stává se z ní také lovec. Myš utíká v do jednoho rohu místnosti. Pak do druhého. Panička za ní. Myš je ticho. Panička ječí. Není to poprvé, panička je již zkušená lovkyně. V koutě myš nemá kam zmizet, za chvíli je v rukavici. Za dvě chvíle letí z okna, daleko, do louky, na svobodu.

My – návštěva - jsme to sledovali jako film. Krátký a vtipný. Hrdé pohyby kočky, když nesla úlovek. Zběsilé pohyby paničky, lovící prchající myš po pokoji. Na konci nezbývalo, než zatleskat a poděkovat za hezkou komedii. Panička to ale viděla jinak. Z jejího pohledu šlo o thriller. Nebyl čas zeptat se myši, ale dost možná právě prožila krvavý horor. A kočka? Pro ni to byl válečný film s trochou adrenalinu. Myším totiž vyhlásila válku.

Jeden příběh. Obyčejný. Kočka chytla a zase pustila myš. Jeden? Ne, jsou to čtyři různé příběhy odlišných žánrů. Co účastník, to příběh. A tak je to v životě vždy. Prožíváme ve stejné a společné realitě naprosto odlišné příběhy. Na každý pár očí jiný úhel pohledu. A pak se máme dohodnout, co se vlastně stalo, děje a co budou dávat v dalším díle...

Různé pohledy popsal a jeden pohled vyfotil Pavel Ovsík.

#pavelovsík