Pí ár

Zaznamenala jsem, že tato dvě písmenka k mým uším doléhají často a z mnoha stran. Co mě ale přimělo k tomu zastavit se a pořád si je dokola opakovat? Napsala nám do redakce jedna čtenářka, která vyjádřila velmi upřímnou nespokojenost s obsahem našeho časopisu, který se jen hemží pí ár články. Podle ní naše první čísla přinášela informace, na rozdíl od posledních, kde je devadesát procent reklamy na lidi nebo jejich firmy. Takže jsme si v jejích očích pěkně namastili kapsu a tím se zařadili mezi masu ostatních komerčních časopisů žijících z reklamy, zatímco obsah je pod psa. Psa Rexe - pí ár. Od té doby se mi toto téma pořád honí hlavou.

Proč nemůže být článek o člověku, který něco zajímavého dělá (a třeba tím ještě někomu pomáhá), zdrojem informace pro jiného člověka? A že by to ta osoba zveřejnila zadarmo – to se někomu nechce věřit? Vemte si třeba osobní příběh kuchaře, který výborně Peče Rybu. (Pečenou Rybu si někteří lidé dají raději než Párek v Rohlíku.) Přečteme si lidský příběh a dozvíme se recept. Někdo najde informaci v příběhu, protože mu právě zahraje na správnou strunu, jiný ji najde v receptu. Jedná se o pí ár článek, nebo ne?

A mé úvahy se ubíraly dál Pěkně Rychle. Zakotvily u slova INFORMACE. Potřebuju mít v každém článku INFORMACI? Nemám pocit, že by mi INFORMACE nějak chyběly, hrnou se na mě ze všech stran, i když se tomu různými způsoby bráním. Takže když si pak přečtu něco, co neobsahuje INFORMACI a tím pádem mě nic v ten daný okamžik NEFORMUJE, je to vlastně osvobozující pocit. Pocit, ne Rozum, ten právě potřebuje tu INFORMACI. Je těžké umlčet na okamžik Potřebný Rozum a nechat Pocit Rozkvést, ale jde to. Vlastně mě teď napadá, že ta paní měla pravdu – jsme úplně pí ár časopis, protože máme Prima Redakci!

Napsala a nakreslila Pěkně Rozlícená Markéta Ovsíková.

#markétaovsíková