Radost z obdarovávání

Tuhle jsem přemýšlel, zda mě více těší dostávat, anebo obdarovávat. Dospěl jsem k názoru, že obojí mě baví přibližně stejně, a to dost. Záleží však na tom, kdy. Přemýšlel jsem o tom zrovna kolem Vánoc. Bavilo mě dárky vybírat, vymýšlet, balit, a nejvíce pozorovat, jak je někdo jiný rozbaluje s výrazem radosti. Ale taky mě hodně bavilo sám dárky rozbalovat. Obojí je tak krásný pocit! Možná mě však poslední dobou baví více dávat. Těžko říct.

Zajímavé je, jestli obdarovávajícího člověka těší to, že dostávající ví, od koho ten dárek má, anebo jestli mu je to jedno. Někteří lidé se schválně dají poznat, aby přece ten druhý věděl, že je to OD NĚHO. Existují však i lidé, kteří se spíše neradi takto odhalují. Tito lidé mi jsou o něco sympatičtější a snažím se mezi ně také patřit. Například indiáni si předávali dary tak, že položili dárek na cestu, o které věděli, že jí bude projíždět člověk, kterému to chtěli předat. Moje mamka velice podporuje tento druh předávání dárků. Sama občas někomu pošle anonymní dárek nebo ho položí k domovním dveřím. Jednou dokonce poslala velký dar své kamarádce na venkov a podepsala se jako nějaký pan Wassermann z Vodňan.

Také záleží na tom, co dát. Já osobně si myslím, že dárek vůbec nemusí být hmatatelný předmět. Člověka vždy dokáže potěšit úsměv nebo slovo chvály. Nebo písnička či básnička. Určitě stačí též pohlazení. Podle mě jeden z nejvíce potěšujících dárků je, když něco vyrábíte, třeba píšete knížky nebo tvoříte šperky či tašky, a jednoho dne potkáte na ulici, v tramvaji nebo v parku člověka, který tiskne v podpaží vaši knihu, v uchu se mu leskne vaše náušnice nebo si hází přes rameno vámi ušitou kabelku. Takto vás ten člověk nevědomky obdaruje a vás to musí opravdu potěšit. Sice se mi to nikdy nestalo, ale věřím, že to je slastný pocit.

Neváhejte a obdarovávejte! Může to být krásný pocit nejen pro toho, koho obdarujete, ale i pro vás!

Krásný blogem nás obdaroval Matěj Ovsík,

syn Markéty a Pavla.

#matějovsík