Babičky a dědo, jste super!

Mám je ráda. Ráda si s nimi povídám a ráda je poslouchám. Dodnes se k nim ráda přitulím. Jsem vděčná, že znají moje děti a že i ony si je dokážou užít. Ano, mají své bolesti a lepší i horší období, ale to máme všichni. Vyprávějí historky, které se mohou zdát oposlouchané, ale nic to neubírá na jejich hloubce. A nesou si v sobě zkušenosti, které jsou přinejmenším zajímavé a daly by se z nich psát knihy.

V lednu zemřela babička mého muže. Báječná žena. Odešla z tohoto světa v okamžik, kdy jsme na ni vzpomínali, aniž bychom tušili, že ona se právě loučí. Byla to moje první zkušenost se smrtí a vnesla do našeho manželství důležité poselství, které jsme už několik týdnů postrádali. Pravý domácí zrovna chystal články o seniorech a jeden z našich příběhů byl dopsán.

O víkendu jsme slavili 85. narozeniny mého úžasného dědy, který byl hned po narození svou maminkou odložen v kojeneckém ústavu u Apolináře. Nemohla se o něj starat, počala ho s baronem jako služebná ve Vídni. Psal se rok 1929 a dědu čekalo nelehké dětství. Přesto život má pěkný. Vychoval dva syny, s babičkou oslavili diamantovou svatbu, raduje se z šesti pravnoučat a občas má nápady, které dokážou mého tátu dovádět k šílenství.

Babičce bylo v lednu 81. Dodneška mi píše SMS-ky, na počítači mastí Solitaire a řídí auto. Dostala marcipánový dort s osmnáctkou (pořadí číslic přece nerozhoduje) a byla jaksepatří spokojená.

Druhá babička je už dlouho sama. Děda zemřel, když jsem byla hodně malá. Přestože dost špatně vidí a těžko chodí, dokáže se o sebe postarat. I ona se narodila v roce 1930. Včera jsme ji s mužem navštívili a povídali si s ní o jejím dětství. O tom, jak maminka vychovávala devět dětí a babička se starala o to nejmladší. Jak bratra nosila na pole v šátku, aby ho matka mohla nakojit, jak mimino plakalo, protože cesta byla dlouhá a jak plakala i ona, protože jí bylo teprve dvanáct a dítě bylo těžké. Jak jí ho občas nakojila sousedka a ona dostala od maminky vyhubováno, protože mléko na poli marně teklo. Jak místo dudlíku dávali malému hadřík namočený v cukrové vodě…

Někdy přemýšlím, proč neumím od všech „povinností“ utéct a jet si povídat. Na týden, na měsíc. Proč nejedeme do Rumunska, jak jsme si to s manželem před lety vysnili, a nehledáme kořeny druhého dědy, který se narodil českým rodičům v cizině.

Stále je spousta proto, ale je to škoda. Přesvědčuju se o tom denně.

Napsala vnučka Beáta Matyášová.

Vyfotil vnuk Pavel Ovsík.

#beátamatyášová