Buď statečná a neplač!

Původně jsem chtěla napsat historku o tom, jak jsem hledala jedno oddělení v IKEMu, jen abych mámě vyzvedla recept - a jak jsem se radovala, když jsem s receptem v ruce našla lékárnu a hned vedle východ. Uff!

Ale včera jsem vyzvedávala u našeho pediatra potvrzení pro synka na lyžařský kurz a v čekárně mě napadlo následující téma. Z ordinace vyšla maminka s malou holčičkou, která byla právě očkována. (Ponechám jako vedlejší pocit, který se vynořil pár minut předtím, když jsem po čerstvě přečteném rozhovoru s paní profesorkou Struneckou očima přelétla na nástěnce připíchnutý dlouhý seznam nabízeného očkování.)

Starostlivá maminka hladila holčičku po vlasech se slovy: „Byla jsi moc statečná a už neplač. Půjdeme domů a cestou koupíme nějakou odměnu.“ Už mockrát jsem se setkala s touto „strategií“ a vzpomínala jsem, jestli jsem ji taky používala u svých dětí. Doufám, že moc ne. Vím jen, že jsem jim občas říkala, ať klidně pláčou. Pláčem se uvolní nahromaděný strach a jiné emoce, a to je přece lepší, ne? Potom si taky myslím, že vybízením ke statečnosti vytváříme už dopředu z pana doktora jakéhosi protivníka, kterého je zapotřebí se bát. A možná je k tomu i někdy pádný důvod, pokud se tak lékař chová. (Naštěstí ne ten náš J) Snad tady už začíná ten začarovaný kruh lékař – pacient – lékárna. Takže děti (i dospělí)! Klidně plačte! A jestli nejste dost stateční, vůbec to nevadí, i tak si zasloužíte odměnu:-)

#markétaovsíková