Běžec

Šel jeden muž po městě,

nic neměl při sobě,

jenom svůj nůž ve vestě,

a nohy zdravé obě.

Probleskl mu nápad,

že popoběhne trochu,

řekl si: „jsi přec mlád,

tak zrychli tempo, hochu!“

Odrazil se od silnice,

a zrychloval stále více.

Ploskami se odrazoval,

a lýtky vzduch rozražoval.

Míjel městské domy,

hospodu a radnici,

kostel nebo stromy,

a uháněl dál ulicí.

Když doběhl k městské bráně,

lhostejně se usmál,

řekl, že je přeci krásně,

a klusal, a klusal.

Když dospěl k dalšímu městu,

opustil šedivou cestu,

svlékl svou koženou vestu,

a hodil ji zpět na cestu.

Míjel pole, louky, lesy,

ale v zatáčce řekne si,

že v botách se mu potí plosky,

takže dál poběží bosky.

Doběhl k malému rynku,

a už byl jen v trenkách a v triku.

Přes hory a přes nížiny,

přes zelené stráně,

přes skály a přes pahorky,

či přes širé pláně.

Vousy začly rašit,

vlasy padat na ramena,

a muž začal tušit,

co to asi jen znamená:

Plynuly dny a měsíce.

Zrůžověly jeho líce.

Když uviděl moře,

už mu bylo dobře.

Otočil se, běžel zpět,

všechno se mu zdálo hned.

Oblékl si starou vestu,

a odklusal zpátky k městu…

Napsal a nakreslil Matěj, syn naší Markéty a Pavla Ovsíkových,

co sám rád běhá bos.

Více o běhání vůbec v květnovém čísle PrDoČasu.