Lano, tělo a víc nic

Když jsem na neonově zelenou, dva a půl centimetru širokou pásku vstoupila poprvé, říkala jsem si, ne, to není možné, aby po téhle kmitající se věci někdo chodil, aniž by se někoho držel za ruku! (A ani mě nenapadlo, že na tom nějací týpci dělají i salta…) No, ale bylo by to teda něco, chodit si takhle ve vzduchu…

A tak jsem zkoušela a zkoušela… Ze začátku žádný pokrok vidět nebyl. Prostě jsem se vždycky namáhavě vyškrábala nahoru (samozřejmě s dopomocí), snažila jsem se zmírnit kmitání, které se z lana přesouvalo do celého mého těla, pak jsem udělala pár kroků, (ale stále jsem se pevně držela dvou osob stojících pevně na zemi), potom jsem zkusila sama balancovat, což se mi většinou povedlo tak na půl sekundy, a pak žuch! Švihlo to se mnou do ostružiní nežbysřeklšvec!

Ale trpělivost přináší růže… Po mnoha hodinách třesoucího se těla a naražených končetin si tělo začínalo z ničeho nic zvykat. Učilo se vlastně samo, potřebovalo jen čas. No a teď…

Teď je to krása! Když se mi podaří zabouchnout všem myšlenkám dveře před nosem, mít mysl prázdnou a soustředit se jen na přítomný okamžik, můžu pozorovat, jak mé tělo přesně ví, co má dělat. Už se vůbec neklepe. Naladilo se na vibrace lana a ty ho teď už nerozhodí. Je klidné a plně soustředěné. Samo zapíná ten či onen sval, aby jemně vyrovnalo sebemenší výkyvy. Já o tom vůbec nemusím přemýšlet, jsem jen pozorovatel…

Žasnu nad schopnostmi svého těla. Tolik svalů a úplně synchronizovaných… Bosá chodidla obepínají pásku. Tělo je zahřáté. Ještě můžu vnímat zpěv ptáků, vzduch kolem sebe i pod sebou, a víc už nic…

Mezi nebem a zemí balancovala Anna Ovsíková,

dcera Markéty a Pavla.

#annaovsíková