Ženy

V červnu jsme seděly v kruhu. Přítelkyně. Jedna z nás v sobě toužila probudit ženství a probouzely jsme se všechny. Odměňovaly jsme se příběhy, ovocem, zdobily se šátky a prohlížely si fotky žen, které tu byly před tou, díky níž jsme se tenkrát sešly. Odjížděla jsem plná radosti a síly. Přemýšlela jsem o ženách našeho rodu a těšila se, až se s některými za týden setkám.

Nenapadlo mě, že s jednou se uvidíme naposledy.

Bohužel její čas se naplňoval. A mně zůstala poslední fotografie. Usmívá se. Možná trochu tajemně. Často se sama sebe ptám, jestli už tehdy tušila, že za pár dní nás nadobro opustí. A je to nadobro? Myslím, že ne.

Když babička zemřela, odešel veliký kus mě samotné. Zavalil mě smutek a nemohla jsem dýchat. Celou noc. Litovala jsem toho, že jsem ji při posledním objetí vůbec pustila, ptala jsem se sama sebe, jestli věděla, jak moc pro mě znamená. Nemohla jsem skoro nic a musela. Bála jsem se, že se opiju a že budu pít pořád, protože takhle já stres kdysi řešila. Sledovala jsem nebe a hledala ji. Zařekla jsem se, že znovu do toho nespadnu.

Rozeběhla jsem se a nezastavila. Zase jsem se dusila. Vedrem, slzama a vší tou bolestí. Křičela jsem a volala na ni. Pomáhalo to. Každým dnem jsem byla silnější. Nedovolila jsem si polevit a slíbila si, že pro ni za dva měsíce zaběhnu půlmaraton. Ona mi věřila a věděla jsem, že by mi přijela fandit.

Měsíc po jejím odchodu jsme byli v Tatrách. Milovala je a my plakali. S dětmi jsme jí našli ty nejhezčí kamínky, snesli je z vrcholu do údolí a odvezli domů. Poklekla jsem na hrob a rukama vyhloubila jámu, kam jsme uložili urnu. Ten obřad byl velmi intimní a osvobozující. Kamínky jsme položili k pomníku.

Za dva měsíce jsem přetnula cílovou pásku a plakala štěstím, že jsem doběhla. Moje maminka tam byla se mnou a obě jsme věděly svoje.

A nyní po třech měsících píšu o tom, jak moc mi po ní zůstalo. Její ručně vyšívané ubrusy stále voní jako moje dětství v jejím domě. Bylinky, které mi ještě letos stihla usušit, sešit receptů psaných její rukou, prastará závaží, kterými hloubila jamky na náplň kynutých koláčků, zlatý prstýnek s mašličkou, který mi darovala už hodně dávno, její hlas, její pohlazení a její oči. Tisíce vzpomínek, celý můj život a taky moje dcerka, která jakoby jí z oka vypadla.

Vyrovnat se se ztrátou je těžké. Odešel kus mě samé, ale ten prostor naplnila blízkost s mámou, sestrou a dcerou. Ženy našeho rodu jsou silné a jsme tu jedna pro druhou. Jako pro naše muže a syny. Díky za všechno, babi!

#beátamatyášová