Když vše zapadne

Pokud by někomu přišly některé z následujících vět příliš sentimentální… cítí to asi správně:-)

Mám tu výsadu, že dostávám nové číslo PDČ ještě téměř za tepla z tiskárny. Takže mám dnes, 6. ledna, po dvou dnech, už přečtenou valnou většinu článků. Nebývá to tak pokaždé, většinou si četbu šetřím, ale tentokrát se nabízí vysvětlení, že jsem si pro mě nejzajímavější příspěvky přečetla rychle. Nejspíš proto, že jsem je mohla během dnešního rána pěkně vstřebat a využít.

Byla jsem ráno s Pavlem, mým mužem, na snídani v nedaleké kavárně, kde dělají výborná míchaná vajíčka a vaří skvělou kávu. Koukali jsme ven a kochali se padajícím sněhem. Poté Pavel naskočil spěšně do autobusu, odjížděje kamsi na úřad. Já sama jsem se vydala domů pěšky – to je asi tak 5 minut. ALE! …… Vybavuje se mi článek od Katky Wildové o akčních nabídkách, který se mi fakt moc zamlouvá. Jaká lepší akční nabídka by mě teď mohla potkat, než tahle! Přeci teď nepůjdu rovnou domů! Sice mám na nohou kozačky a na sobě šaty, ale to ničemu nebrání udělat malý okruh.

Nejdřív jdu rychle a snažím se zahnat myšlenky na to, co musím dnes udělat. Opravdu musím? No oběd bych uvařit měla. Ale jestli ušiju o jednu tašku méně, nebo dopíšu rozdělaný článek až večer, to až tak nevadí. Ale měla bych tu cestu nějak využít, ne? Chybí mi rajský protlak! Tak zajdu aspoň do sámošky!

Na křižovatce našich novopodolských uliček mě ale nohy táhnou ne k té kratší cestě domů, ale na tu delší. Až do parku. Míjím samoobsluhu s rajským protlakem – a kašlu na to. Moje chůze se zpomaluje. Zastavuju se u plotů a pozoruju čepičky sněhu na plaňkách, na větvičkách. Poslouchám cvrlikání ptáčků a koukám na sýkorku poskakujjící po sněhem obalené větvi. V mysli si vybavuju roubené chaloupky na zasněžených svazích hor. Vzpomínám na to, jak byly naše děti maličké a zabalené od hlavy k patě do kombinéz a čepic se radovaly z té bílé nádhery – a já s nimi. (Už je to tady!:-)). A vybavuje se mi další článek z časopisu – vlastně rozhovor s panem Radvanem. Konkrétně ona část, ve které povídá o tom, jak je prima si vytvářet hezké vzpomínky, prožít si parádní přítomný okamžik a uchovat si ho v srdci. Vcházím do parku. Všude ticho, jen občas zaslechnu mlaskání projíždějícího auta. I řidiči jezdí opatrněji a tišeji. Všude je skoro pusto a prázdno, jen nějaký pán ve svetru dělá shyby na hrazdě.

Na konci pankráckého parku se tyčí dvě nové vysoké kancelářské budovy. A v nich sedí nevím kolik lidí, kteří těmi obřími okny zírají ven na tu krásu. Nebo ne? Možná že zírají do monitorů. Říkám si, jestli alespoň dva z nich napadne jít ven a začít se koulovat? Představuju si tu srandu, kdyby se všichni úředníci vyhrnuli ven a postavili obřího sněhuláka. A bezděky mi v uších zní ona krásná teorie doktora Vlacha z knihy Saturnin – ta o koblihách a kavárně. Tak třeba jindy… Opouštím park a zabočuji do dlouhé ulice, ve které sídlí mateřská školka. Čekám, že uslyším smích a řádění dětí na zahradě. Ticho. Možná je moc brzo a děti svačí. Zastavuju se u stromu, ze kterého se jeřabinám nechtělo opadat. A věděly proč. On totiž trs ostře oranžových jeřabin pokrytý kopečkem bělostného sněhu tvoří něco zcela překrásného, víte? Tak tam tak stojím pod tím stromem a bulím. Jsem povahy plačtivé. Tečou mi slzy a studí mě na tvářích. Pláču z té krásy a pláču i lítostí – že se Pavel potí někde na úřadě a že děti jsou zavřené ve škole. Ale vzpomínka na cimrmanovskou větu „a do rachotu našich slzí….“ mi zase vrací úsměv.

Přicházím k našemu domu s myšlenkou, že, než si zahřeju nohy a uvařím čaj, ještě upatlám maličkého sněhuláka. Telefon crrrr. Volá mi kamarádka: „Markét, nechceš jít na procházku?“ „Jasně, jen si zahřeju nohy a vezmu vhodnější oblečení“. Za hodinu máme sraz. Tak rychle při popíjení horkého čaje ještě píšu tenhle text. Za horka jen se studenýma nohama. A teď už letím. Uznejte: nebyla bych bláhová, kdybych odmítla akční nabídku i s bonusem?

P.S. Vrátila jsem se z procházky. Zasněžená, prochozená, vypovídaná, spokojená a následujíc další z článků – zase na chvíli řádně očištěná. Hurá!

Na procházku zasněženou Prahou se vydala Markéta Ovsíková.

A to dvakrát.