Tančím, aby mě nebolela záda. A abych byla šťastná…

Přesně před rokem...

Zklamaná, zoufalá, osamělá, frustrovaná, zablokovaná. Nechci už žádného chlapa ani vidět, moje vztahy mi kromě dětí přinesly akorát žal a výdaje. Totálně jsem to podělala. Někomu jsem ublížila. Vlastně všem. Neumím to, nezvládám to. Mám proti lásce boty, ty chrání paní svou.

Už to trvalo příliš dlouho a já zatoužila po tanci. Zajídala jsem svou bolest a samotu mnoho měsíců a dopracovala se k obezitě, snížené pohyblivosti a bolesti kloubů a zad. Na to se nalepoval stres z práce a neutěšeného vztahu se synem a exmanželem. Když vyvrcholil stres, vyvrcholily i mé zdravotní problémy a já se najednou nemohla ani pohnout. Přišlo to ve chvíli, kdy jsem dostala niterný pocit, že „už to neunesu“. Odpadla jsem a najednou měla pocit, že jsem zestárla o třicet let a čeká mě důchod, lavičky v parku, krmení ptáčků (bohužel těch maličkých a opeřených), rehabilitace a injekce. Hovno.

Pár zážitků bylo, kdy jsem se spustila. Vlastně jen jeden. Jako urvaná z řetězu. I bez alkoholu. Nepiju už mnoho let a umím to i bez toho. Vždycky jsem uměla. Pak dlouho nic a přišlo jaro. Už dlouho jsem chtěla tančit. A pochopila jsem, že když už se konečně můžu pohnout, budu muset začít úplně od píky. Postupně posílit svaly, protáhnout tělo a vzdorovat omezení z pozitivního nálezu na CT. Tehdy jsem odmítla injekce, léky i rehabilitace. Bála jsem se, aby mi ruce cizího člověka neublížily ještě víc. Nechtěla jsem nikoho k sobě pustit. Ten problém byl v křížích a vystřeloval do pravé nohy. Pak levá lopatka v oblasti srdce a krční páteř. Motala se mi hlava a zvedal žaludek. Všechno se se mnou houpalo. Někdy. Pak stačilo si na chvíli lehnout anebo prudce škubnout hlavou směrem doprava za doprovodu zvuku připomínajícího praskání v rezavém potrubí. Takže máme jasno, že? Druhá čakra sexuální zablokovaná, na srdci zranění, ale dokud sedí hlava pevně na krku, nedovolím, abych někoho k sobě pustila. Leda tak, aby mě dorazil.

Kdyby mi tak sloužila paměť. Ach ano, přišlo jaro a pálení čarodějnic. Další pokus o tanec. Stále bolesti a bloky. Jeden odborník se pokusil otevřít mi druhou čakru. Částečně se mu to podařilo. Pak couvnul a já byla ráda. Alespoň mě hřál pocit, že jsem si vynutila polibek pod rozkvetlou třešní.

Přišlo léto. Vášnivé a horké léto plné tance, potu, vody, smyslnosti a různých her. Od zimy šla kila dolů, začala jsem na sobě makat. Chodila jsem hodně pěšky, jezdila na kole, cvičila. Už jsem se nebála svlíknout se do plavek, i když to ještě nebylo ono. Nebála jsem se ani koupat nahá, protože mi to bylo jedno. Cítila jsem se volná a šťastná. Nechtěla jsem se nechat spoutat. Nikým a ničím. Přestala mě bolet záda. Úplně.

Přítel od kamarádky mi poradil cviky. Poklepala jsem si na čelo. Tohle já cvičit nebudu, vždyť bych se úplně odrovnala. Nemůžu kvůli zádům. Tehdy jsem navštívila lekci tance Barbory Bartecké. Pořád jsem ještě mluvila o svém omezení a přitom si neuvědomovala, že jiní lidé mají také omezení. A třeba daleko, nepředstavitelně, daleko, větší. Stále jsem vnímala omezení díky své páteři, omezení svého jídelníčku, protože jsem potravinový alergik a trpím histaminovou intolerancí, omezení běžného života, protože jsem atopik, alergik a astmatik, mám prasklou sítnici na pravém oku a cosi kdesi. Jsem hrozný chudáček. Dostala jsem hodně cennou lekci. A to i díky člověku, kterého jsem poznala. Bára mně i jemu tehdy ukázala tanec na židli bez použití rukou a řekla mi, že neexistuje žádné omezení. Jenom v mé hlavě. Nyní…

Znovu jsem do tanečně pohybové dílny k Báře Bartecké nastoupila jako začátečník nově otevřené skupiny až v říjnu. Chtěla jsem přijít už dávno, ale stále jsem to odkládala. Celý minulý rok jsem zažívala pocity: nemůžu, nemám čas, nemám hlídání, nemám peníze. Od loňského roku jsem si lehce posílila svaly, protáhla, co se dalo natolik, že mi moc nechybělo do zvládnutí šňůry a dokonce jsem si vzpomněla i na to, jak jsem kdysi dělala gymnastiku a co všechno jsem uměla. Tak moc jsem to toužila vrátit zpátky. Pochopila jsem, jak jsem svoje tělo zanedbávala a při pohledu na mojí maminku, která má před důchodem a nemůže se díky bolesti zad normálně hýbat a vzpomínce na minulou zimu mi málem vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Nesnáším ten pocit omezení a bezmoci, v podstatě odkázanosti na pomoc druhého člověka. Nechci, aby mi druzí pomáhali, na to jsem příliš hrdá. A stejně to jinak nebylo. Musela jsem jít do sebe a uvědomit si, kolikrát mi bylo v mém životě nejbližšími pomoženo a jak jsem kromě vděčnosti i cítila ten vztek, že jsem to nedokázala a nezvládla sama. Já chtěla být ten, kdo pomáhá druhým. Ale napřed je třeba umět pomoci sobě. To mi bylo jasné. A také to, že není hanba pořádat o pomoc. Je to přirozené a vyžaduje to i určitou sílu, odvahu a vyzrálost. Vím, kterým přátelům a známým jsem kdysi pomohla a také vím, kteří dnes pomohli mě. Nebyli to vždy ti stejní. Ale i za tohle jsem vděčná. Za každý výdech a nádech, za každý pohyb byť toho nejjemnějšího svalu, o kterém jsem ani nevěděla, že jej mám.

Já už ani nevím, kdy se to stalo. Připadá mi to najednou nějak dávno. Ano, v říjnu jsem díky vlastní naivitě a nezkušenosti přišla o práci, která mě kromě materiálních starostí velice naplňovala a bavila. Žádost o pomoc byla na místě. Pomohli mi nejbližší. Pomohl mi tanec. A Bára.

Moje sexuální čakra se probudila v okamžiku, kdy jsem potkala člověka, jemuž adresovaná první má věta byla v tomto znění: „Jé, ty jsi ale roztomilý…“ a díky němuž jsem pochopila, že skutečně promilovat se dají i čtyři hodiny v kuse. Pak díky Báře, která mě přivedla k tanci a ukázala mi, jak mohu skrze něj projevovat své emoce a svou vášeň. Jak se mohu rozvíjet a otevírat. Už žádná omezení, žádné bloky, žádné zanedbávání svého těla a jeho potřeb. „Na prvním místě je BIO, pamatuj na to…“ řekla mi.

Možná jen díky tomu, co jsme si sami zažili a čím jsme si prošli, můžeme předávat své zkušenosti dál a pomáhat druhým. Je třeba ledacos v sobě objevit a přijmout. I omezení nebo handicap. Já už teď vím, že kašlu na důchod a krmení ptáčků na lavičce v parku, od loňského roku mám dole 8 kg a věřím, že se mi podaří dostat se na svou ideální váhu. Tělo si žádá své a chce cvičení, pohyb a tanec jako potravu. Když už nemůžu z důvodu potravinové alergie nakrmit své trávící orgány vším, čím bych chtěla, nakrmím své tělo i svou duši jinak. A bude to daleko výživnější. Možná ze sebe vydoluji diamanty a splatím své dluhy.

Zrovna v sobotu jsem se s milou osůbkou koukala na film Cesta do lesa a skvělá čarodějka Maráková masírující zhroucenou a zablokovanou Evu Holubovou jí pověděla: „Měla bys tančit a zpívat. Aby tě nebolela záda…“ a ta milá osůbka ležící vedle mě povídá: „Vždyť ty teď nic jiného neděláš, jenom tančíš a zpíváš…“ Rozesmála jsem se. „Ano. Aby mě nebolela záda…“ ☺

Šťastná tančí Taťána Kročková.

Rozhovor s Barborou Barteckou najdete v lednovém čísle PrDoČasu.

Vědomí (Theofil Halama) Seděl jsem sám a naslouchal šelestu křídel a když jsem povstal rozletěl se ten pohyb přes celý vesmír Tak vznikl tanec Dýchal jsem smál se a plakal se všemi tvory a každý mi rozuměl na slovo Tak vznikl zpěv Hloubal jsem ve dne i v noci a díval se kam oči dohlédnou Předstihovaly je však představy účelnějšího světa Tak vznikl oheň Když pak jsem upřel zrak pouze na jedno místo a zůstal tak zbytek života daly se do pohybu i věci neživé Tak vznikla láska (I NENÁVIST)